Články
Městská elektrárna a lázně v Polné (Filip Plašil)
Na počátku 20. století se již plně projevovalo nedostatečné a zastaralé osvětlení města petrolejovými lampami, které byly sice novějších typů, ale stále nemohly obyvatele plně uspokojit. Náměstí i ulice v Polné byly stále nevlídně tmavé...O elektrifikaci města začali radní a také polenský starosta Jindřich Volenec uvažovat už 24. února 1910 na schůzce městského zastupitelstva. Po poradě 3. srpna 1910 a po nabídce pražské firmy Františka Křižíka, že zašle městu dobrozdání o zřízení elektrárny, se zástupci města vydali na „zkušební cestu“ po českých městech, která již elektrifikována byla, a sice do Tišnova, Jaroměře, Boskovic, Hlinska a Vysokého Mýta. Po těchto cestách bylo dle zprávy referenta Bedřicha Novotného rozhodnuto zbudovat elektrárnu, která by zásobovala elektřinou město i jeho okolí, a zároveň se rozhodlo o stavbě lidových lázní. K tomuto účelu byla od velkostatku v Polné zakoupena tzv. Stará valcha. Konkurzu na zřízení elektrické centrály se zúčastnily firmy: František Křižík v Praze, Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol. v Praze a Bartelmies a Donát v Brně.
Vyhrála jej Elektrotechnická akciová společnost. Stavbu provedl stavitel J. Křelina ze Zámku Žďáru a vnitřní zařízení lázní zajistil ing. Rudolf Pekař z Prahy. Ústřední topení zde zavedl Jan Štětka z Královských Vinohrad. Stavba byla dokončena v secesním stylu na podzim roku 1911 a lázně, umístěné v budově, byl zprovozněny ke konci července 1912. Budova měla žlutou barvu a stala se jednou z dominant města. Výdaje za lázně hradila z části Občanská záložna, která poskytla díky fondu k tomuto účelu založenému 3000 K a dále platila roční příspěvky. Zbývající část zaplatilo město ze svého rozpočtu. Cenu jedné kilowatthodiny stanovila radnice na 60 haléřů a cenu energie k pohonu elektromotoru o polovinu méně, tj. na 30 haléřů. Zájem o využívání elektrické energie byl značný, poněvadž již ve druhém roce existence elektrárny rozhodli polenští představitelé nainstalovat ještě jeden agregát.
Poklid malého města narušila první světová válka. S prvními výstřely v Sarajevu nastaly krušné časy také městské elektrárně. V roce 1915 byl pro nedostatek nafty omezen provoz a bylo ohroženo osvětlení města. Z toho důvodu se nějaký čas dodávala energie z továrny Václava Pojmanna. Nakonec se přece jen podařilo naftu zakoupit, a tak byl provoz elektrárny načas zabezpečen. V témže roce se zastupitelstvo rozhodlo pro finanční obtíže zvýšit cenu elektřiny na 1 korunu a energii pro elektromotory na 80 haléřů.
Další období nastalo po 1. světové válce. Významným krokem se stalo rozhodnutí o vedení proudu přes vesnice Zábornou, Skrýšov, Nížkov, až do sousedního města Přibyslavi. Ovšem jako všude nastaly po válce problémy s penězi. Roku 1919 bylo zapůjčeno 80 000 K na náhradu akumulátorů Dieselovými motory, bohužel, náhrada byla neúspěšná. Elektrárna se nacházela v deficitu, a tak se po dalším zdražení nafty musela v roce 1920 zvednout cena jedné kilowatthodiny na 2 K. V témže roce vstoupila elektrárna do Elektrárenského svazu. V květnu 1923 se od dodávek proudu odpojila již zmíněná Přibyslav, ale po odpojení dlužila městu 41 000 korun, které od ní město muselo vymáhat delší dobu. Když však v červnu téhož roku shořel Přibyslavským akumulátor, prokázala Polná svou solidaritu k Přibyslavi a dodávala proud i nadále. Po odpojení dostal výpověď strojník, který byl propuštěn zároveň z finančních důvodů. Roku 1923 totiž elektrárna vykazovala ztrátu 38 057 K. Ve své době představovala tato částka veliký obnos, a tak se město rozhodlo poskytnout elektrárně dar ve výši 20 000 K, k čemuž bylo přistoupeno v roce 1924. Za celou dobu první republiky došlo k nejednomu návrhu, aby byla elektrárna připojena k jiné, ale Polenští si té své vážili natolik, že všechny návrhy byly rozhořčeně odmítány. Roku 1927 byla zakoupena nová akumulátorová baterie. Ze zápisu v městské pamětní knize vyplývá, že za první republiky bylo v Polné a okolí již 334 odběratelů proudu, 2042 žárovek a 53 motorů, navíc ještě 28 elektrických žehliček a 5 ventilátorů. O správný provoz bez poruch se starali elektrárenští zaměstnanci ing. Miroslav Klapka a správce Antonín Kocourek, který podnik spravoval po celou dobu existence. Dne 10. dubna 1934 se polenský výrobce proudu stal členem Svazu soukromých elektráren za roční příspěvek 240 Kč. Nedlouho poté se začalo uvažovat o prodeji elektrárny Posázavskému elektrárenskému svazu, což se také mělo brzy stát.
Druhá republika se elektrárny nijak bolestně nedotkla, ale přesto se udála věc velice důležitá, a to její prodej. Nedlouho po mnichovském diktátu zamítl okresní úřad námitky proti prodeji a 20. prosince 1938 byla přečtena smlouva. Posázavský elektrárenský svaz se zde zavazoval, že bude dodávat radnici elektřinu zdarma a také osvětlovat zdarma město. Dále se zavázal, že uhradí tři čtvrtiny pojistky Dieselových motorů částkou 3000 korun. 29. prosince 1938 byl svazu předán instalační materiál a zásoby, v pondělí pak svaz převzal celou elektrárnu. Den před vznikem protektorátu složil Posázavský elektrárenský svaz celou kupní částku a navíc 200 000 Kč na penzi správce A. Kocourka. To už se ale nad celým národem stahovala mračna a elektrárna měla před sebou už jen tři roky provozu.
Dne 21. června 1939 oznamuje svaz občanům zastavení provozu lázní z důvodu rekonstrukce elektrárny a v roce 1941 zastavil i celkový její provoz. Tak skončila výroba elektrické energie v polenské městské elektrárně, která už nebyla nikdy obnovena. Posázavský elektrárenský svaz udržel za protektorátní vlády elektrárnu v provozu jenom tři roky. Přesto se naše město zapsalo do energetické historie. Polná se se svou elektrárnou zařadila relativně mezi první města rakousko-uherského mocnářství, kterým dodávala proud jejich vlastní elektrárna. Malé město na Českomoravské vysočině bylo 741. v celé habsburské monarchii.
Budova elektrárny donedávna chátrala. Až v roce 1998 se dočkala zasloužené opravy od firmy Izolace Polná s. r. o. V interiéru stále ještě probíhají práce, exteriér je již dokončen. Mimo nově vybudované střechy se opět skví charakteristická věž a celá budova elektrárny dostala i novou fasádu žluté barvy. Jenom na střeše chybí nápis z kovaných písmen: MĚSTSKÁ ELEKTRÁRNA A LÁZNĚ. Také časy, kdy byli Polenští právem hrdi na svou elektrárnu, už jsou dávno pryč.
Prameny a literatura:
MZA Brno-SOkA Jihlava, Archiv města Polná, i. č. 268 - Kniha památní města Polny, díl druhý, počínajíc od roku 1836, i. č. 269 - Pamětní kniha města Polné 1914 - 1934, i. č. 270 - Pamětní kniha města Polné 1935 - 1947
Polná 1242 - 1992. Polná 1992.
Prchal, Jan: Biografický slovník Polenska. Polná 2002.
Šup, Milan: Městská elektrárna v Polné. In: Polensko 4/2000, s. 14 - 18.
(Dědictví Koruny české, 4/2003, s. 20 – 21)
Autor: Filip Plašil