Články
Družstevní lihovar v Polné (Ing. Milan Šup)
Brambory – solanum tuberosum – byly přineseny do Polné v roce 1762. Našly své uplatnění v zemědělství jako potravina a později ve škrobárenském a též lihovarnickém průmyslu v polenském regionu. Mezi průmyslovými závody v okresu polenském se koncem 19. století zabývalo výrobou škrobu šest škrobáren, tři v Polné a po jedné v obcích Nížkov, Skrýšov a Špinov, jak uvádí ve své práci František Pojmon. 1)Lihovary v uvedeném období ještě v Polné ani v nedaleké Záborné nebyly. Existovaly ale již počátkem 20. století v několika obcích tehdejšího okresu německobrodského.
Na stránkách sborníku Polensko dosud nebyla, na rozdíl od jiných průmyslových podniků, o lihovarech zmínka. Nahlédněme do dějin tohoto průmyslového oboru – lihovarnictví – a přibližme si i krátkou historii lihovaru v Polné. Jeho životnost, na rozdíl od pivovarů působících ve městě po několik stovek let, byla krátká – necelá polovina jednoho století.
Líh. V Ottově slovníku naučném se dočteme, že líh „…jest tekutina v obchodu se vyskytující, jejíž hlavní a jedinou součástí jest chemická sloučenina, zvaná alkohol ethylnatý; vedle 75 až 97 % ethylenu obsahuje ještě vodu a některé těkavé organické sloučeniny, jako např. aldehydy.“ Denaturovaný líh obsahuje přísady – aditiva, jimiž se stává nepoživatelným. Někdy bývá též obarven. Používá se například jako rozpouštědlo nebo jako palivo pro lihové kahany a vařiče. Dnes je využíván v různých průmyslových odvětvích. Vzhledem k široké škále využití je při různých výrobních procesech nepostradatelnou složkou. Pro technické použití je levný a většinu účelů plně vyhovující; nehrozí, že by byl používán k pití.
Vedle panských sladoven a pivovarů vznikaly na panstvích a velkostatcích v 17. a 18. století také četné palírny. Zejména v průběhu 19. století se tak začaly vytvářet základy zemědělského lihovarnictví. V prvních primitivních lihovarech v 18. století se zprvu zkvašovaly obilné zápary. Lihovar tvořila jedna místnost, v níž se provádělo zahřívání i destilace. Slad byl dodáván ze sladoven a pivovarů. Obilí, zejména žito, začalo být od počátku 19. století postupně nahrazováno bramborami.
V důsledku rychlého rozšíření pěstování a následného zpracovávání brambor v lihovarech stávala se výroba lihu výhodnou zejména v menších městech a na venkově. Právě tam bylo lihovarnictví velmi těsně spjato se zemědělstvím; výhodou byla např. úspornost v nákladech na dopravu. Lihovarnické provozovny při-nášely v místech působení také nemalý profit malorolníkům. Spolehlivý výkup brambor eliminoval případné ztráty v zemědělské výrobě a mnohdy lihovary vykupovaly kromě závadných výpěstků i bramborovou nať.
Lihovarnická výroba se praktikovala zpočátku velmi primitivně. K rozvoji lihovarnictví přispělo až zavádění dokonalejších destilačních aparátů vyhřívaných parou a největším přínosem bylo zavádění paření bramborů pod tlakem v pařácích. Vedle obilí a bramborů se později objevuje jako surovina pro výrobu lihu melasa. Po vzniku Československé republiky přecházely velkostatkářské lihovary do vlastnictví družstev. Mnohá družstva však vlastnila a provozovala lihovary již v období Rakouska-Uherska (např. lihovar v Záborné).
Družstevní lihovar v Polné, zapsané společenstvo s obmezeným ručením vznikl v roce 1922, kdy byly schváleny a vydány tiskem „Stanovy družstevního lihovaru v Polné.“ Družstvo koupilo budovy bývalé škrobárny Václava Pojmanna u rybníku Peklo, která byla mimo provoz již od roku 1917, a zahájilo zde výrobu lihu z brambor (dodejme, že takzvaný Dům pod Kopcem vlastnil v roce 1841 Jan Svoboda, po něm průmyslník Jaroslav Pittner, následně krátký čas Josef Doležal; v roce 1895 koupil objekty podnikatel Václav Pojmann a zahájil zde výrobu škrobu). Prvními členy představenstva se stali rolníci František Jaroš z Horní Věžnice, Karel Dvořák z Hrbova, Augustin Sedlák z Polné, Josef Vomela z Věžničky a Josef Dvořák ze Záborné. 2)
Družstevní lihovar Polná zpracovával při výrobě lihu zpočátku kromě brambor i obilí. V prvních letech bylo zpracováno 40 až 60 vagónů brambor v průběhu kampaně. Podniku se dařilo, výroba velmi prosperovala, a tak byla v roce 1935 provedena celková přestavba provozních budov nákladem 800 tisíc korun. Rekonstrukci a přístavbu zajišťoval stavitel Václav Matějka z Přibyslavi. Do provozu byly objekty předány již během kampaně v listopadu téhož roku. Družstevní lihovar měl v té době 71 členů, kteří byli vlastníky pozemků s celkovou výměrou 1334 hektarů. A jakou měl lihovar kapacitu? V bramborářské kampani v době od 15. září do 10. května zde bylo zpracováno 130 vagónů brambor, bylo vyráběno průměrně 10 hektolitrů lihu denně! 3) O provoz lihovaru se staral správce, který zpravidla užíval i služební byt v prostorách souvisejících s výrobnou. Dle pamětníků zde nejdéle jako správce působil Jan Špinar, který v areálu rovněž využíval služební byt. Chod družstva zajišťovalo celoročně pět stálých zaměstnanců a v době kampaně sezónní dělníci.
V roce 1950 byl Družstevní lihovar v Polné začleněn do národ-ního podniku AMYLON, n.p. a poté, co byl v prosinci 1952 založen národní podnik Horácké lihovary, n.p. se sídlem v Havlíčkově Brodě, stal se polenský lihovar jeho součástí. Výroba lihu přetrvala do roku 1960. 4) Po adaptaci budov byly objekty využívány jako prodejna stavebnin družstva Jednota.
Životnost tohoto, byť vcelku modernizovaného a prosperujícího lihovarnického závodu, byla velmi krátká. Po čtyřiceti letech provozu byla výroba lihu zastavena. V současnosti je zde přetrvávající prodejna stavebnin; od roku 1992 v držení společnosti REKOSTAV s.r.o.
Jak vidno, proces znárodnění průmyslových podniků, po „Vítězném únoru“v roce 1948 provedený komunistickým režimem, dopadl po určité době i na družstevní organizace, i když formálně přešel lihovar do vlastnictví státu až 28. září 1952 „za cenu na tomto majetku váznoucí“, tedy v podstatě zadarmo. Budovy a strojní zařízení lihovaru měly podle úředního odhadu cenu 4,5 milionů korun. Za tento nemalý majetek dostali družstevníci směšnou částku. Vlivem měnové reformy provedené v květnu roku 1953 obdržel člen družstva 8,- Kč za podíl, který měl v předválečné měně hodnotu 400,- Kč. Podobný osud postihl i lihovar v Záborné, o kterém je obšírně pojednáno v publikaci Kapitoly z historie Záborné autora Filipa Plašila.
Zda by byl lihovar pro Polnou a okolní obce významnou a důležitou součástí průmyslu v regionu, jestli by výroba lihu v Polné přetrvala do současnosti, můžeme dnes jen spekulovat. Vzhledem k tomu, že líh je stále důležitou surovinou v lékařství, kosmetice a podobných oborech lidské činnosti, a náš kraj je pro pěstování brambor více než příhodný, odpověď je zcela zřejmá!
Poznámky:
1) Pojmon, František: Polná, popis dějepisný, místopisný a statistický. Hradec Králové 1897.
2) Archiv Klubu Za historickou Polnou, Stanovy Družstevního lihovaru v Polné, zapsaného společenstva s obmezeným ručením. Nákladem vlastním, tisk Bedřich Zapletal Polná, Polná 1922. 32 stran.
3) Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Jihlava, Archiv města Polné, kniha 270 – Pamětní kniha města Polné 1935–1947, pag. 21.
4) Prchal, Jan: Polná ve 20. století. Polná 2006, s. 77, dále Plašil, Filip. Kapitoly z historie Záborné. Sbor dobrovolných hasičů, družstevní kombinát, kampelička. Záborná 2012, s. 90–91.
Použitá literatura: Polensko, roč. 2015, č. 3, s. 6-10
Autor: Ing. Milan Šup