Články
Ferdinand Pujman z Nížkova u Polné (Jan Prchal)
Nejvyšší metou, ale i uznáním, zřejmě každého umělce (herce, režiséra, operního pěvce, výtvarníka, tanečníka…), je působit v Národním divadle. Skutečnost, že budova ND byla postavena z veřejně konaných sbírek, že v roce 1881 divadlo vyhořelo, aby pak byly pořádány další, nové, ještě větší sbírky na stavbu nového Národního divadla, je zakořeněn snad v každém z vlastenecky smýšlejících Čechů a Moravanů. Toto národní vědomí umělcovu touhu – stanout na prknech našeho nejvýznamnějšího kulturního stánku – ještě více umocňuje. Avšak těch, kterým bylo dopřáno působit v Národním divadle, mnoho není.V Národním divadle působilo i několik jedinců spojených s Polnou a jejím okolím. Kromě umělců to byli a jsou i zaměstnanci ND, zajišťující jeho plynulý chod a starající se o zázemí a dobrou přípravu herců, tanečníků a zpěváků. V současné době je to herec Jiří Krytinář, který vystupuje v několika činoherních představeních (např. Sluha dvou pánů) a v opeře Carmen po boku Dagmar Peckové. Údajně od konce třicátých let zpíval ve sboru opery polenský rodák Oldřich Kaplan, který zde v důchodovém věku pak vykonával funkci vrátného. V maskérně ND pracovali Václav Kunc st. a Václav Kunc ml. (krátkou dobu i se svým synem Václavem). V oblasti správní (v tiskárně ND) pracovala Vlasta Ortová, rozená Šturcová z Polné a dodnes zde působí Věroslava Kuncová, rozená Šturcová. V letech 1994-2001 působil v Radě ND ing. Zdeněk Neubauer. Od roku 1921 do roku 1960 (s přestávkou 1950-1956) byl v Národním divadle operním režisérem Ferdinand Pujman, rodák z nedalekého Nížkova.
S příjmením Pujman (Pojman, Poimon, Pojmann), které se v zápisech různě komolilo a tvarovalo, se v historických pramenech našeho regionu setkáme poměrně často. O nížkovských Poimanech je nejstarší zpráva z roku 1312, kdy Vikart z Polné potvrdil nížkovskému rychtáři Poimonovi všechna předešlá práva a nížkovskou rychtu osvobodil od poddanských dávek1). Výskyt tohoto různě psaného příjmení na Žďársku, Jihlavsku a Polensku je častější než v jiných oblastech Čech a Moravy. V pražském telefonním seznamu najdeme všehovšudy šest Pujmanů. Z polenských občanů si připomeňme Františka Pojmona, kněze a autora publikace Polná, nebo továrníka Václava Pojmanna, který zakoupil pro muzeum a Sokol zámek a hrad.
Ferdinand Pujman se narodil 23. května 1889 v Nížkově, v rodině ředitele místní školy. Otec měl v obci významné postavení, byl také ředitelem kůru a hrál výborně na varhany. Na přání rodičů Ferdinand Pujman vystudoval v letech 1906-1912 stavební inženýrství na pražské Vysoké škole technické.2) Jeho záliba ve zpěvu ho při studiích přivedla nejprve do soukromé hudební školy A. Heřmana, kde studoval zpěv po dobu 5 let, a posléze docházel 2 roky k V. Viktorinovi a H. Laškovi. Pro poranění hlasivek však studium zpěvu přerušil a věnoval se hře na klavír a na varhany.3) Své znalosti postupně prohluboval a zdokonaloval se v hudební teorii. Se svolením Otakara Ostrčila navštěvoval zkoušky Orchestrálního sdružení.
Pujman se stal v letech 1907-1913 mimořádným posluchačem filozofické fakulty UK. Zde navštěvoval přednášky Z. Nejedlého, O. Zicha, A. Nováka, J. Šusty, K. Chytila a F. Čády z oborů estetiky, instrumentace a dějin opery. Zajímal se také o filozofii, středověkou estetiku a díla F. Palackého a J. Jungmanna. Soukromou praxi stavebního inženýrství si otevřel v roce 1912, od roku 1917 byl zaměstnancem Zemského výboru v Čechách.4)
Přelom v životě Ferdinanda Pujmana nastal v roce 1919. Tehdy, ještě vedle hlavního zaměstnání, nastoupil dráhu operního režiséra ve Státním divadle v Brně.5) Všestranně vzdělaný estetik opery chtěl prorazit s novými, netradičními postupy ve stylizaci a jevištní úpravě operních děl. Pujman kladl důraz zejména na výtvarnou jednoduchost, souměrnost a shodu hudební, pohybové a herecké složky a scénografii. Jeho metody pronikavě zasáhly do tradičních představ o právech a zvyklostech herců, hudebníků a operních pěvců. Postupně si získal řadu příznivců, především u mladších interpretů, ale měl i řadu konzervativních odpůrců. Svůj „český moderní styl“ si vyzkoušel v Národním divadle, kde hostoval od roku 1921, a kde si své názory znovu ověřoval v praxi. V tomto roce byl již definitivně uvolněn Zemským výborem pro funkci operního režiséra.6)
Pujmanův nový styl práce zaujal hudebního skladatele a dirigenta Otakara Ostrčila /1879-1935/, v letech 1920-1935 šéfa opery ND. Vzájemná spolupráce Ostrčila a Pujmana poznamenala další vývoj v ND a období 20. let se stalo významnou epochou v jeho dějinách.
V roce 1926 ND nabídlo Pujmanovi trvalé angažmá. Přestože Pujmanovo mnohdy revoluční řešení se zpočátku nesetkávalo s úspěchem a porozuměním a některé premiéry nesklidily zasloužené ovace, pokračoval spolu s Ostrčilem v tvůrčích zápasech. Záhy oba našli pevnou oporu v řadách většiny pěvců a také vedení ND jejich nový jednotný operní styl akceptovalo. V týmu se objevili noví výtvarníci: Josef Čapek, Josef Lada, Josef Wenig, Jan Zrzavý… Otakar Ostrčil postupně vytvořil soubor vynikajících pěvců a spolu s režisérem Ferdinandem Pujmanem položili základy moderního českého inscenačního slohu.7) V sérii operních představení vynikl zejména cyklus Smetanových oper (premiéry v letech 1922-1924, opakování v letech 1927 a 1934), všechna představení režíroval Pujman ve výpravě Františka Kysely. Vedle rovněž významného českého operního režiséra Václava Kašlíka byl Pujman záhy zařazen mezi vynikající české umělce – interprety Smetanova díla.8)
Od počátku 30. let se kromě režie Pujman zabýval i psaním libret (úspěšná byla např. Gladkovova Nová země /hudba Alois Hába/ či Matka /Alois Hába/) a překladem (Rigolletto /G. Verdi/, Boris Godunov /M. P. Musorgskij/, Sadko / N. A. Rimskij-Korsakov/, Vojna a mír /S. Prokofjev/ aj.)9)
V období protektorátu byla činnost českých divadel přerušena. V roce 1944 byla Pujmanovi umělecká činnost zakázána.
V roce 1945 byl Pujman jmenován dramaturgem opery a v roce 1947 vrchním režisérem. Na scéně ND se jeho přičiněním nadále upřednostňovala díla domácího repertoáru.
Po převzetí moci komunistickým režimem v roce 1948 se v duchu doby zařazovaly opery ruských a sovětských autorů, z nichž některé dosáhly velkých úspěchů i návštěvnosti. Zde je dobře si však připomenout, že do ND byly pořádány organizované zájezdy vzorných pracovníků, členů ROH a členů JZD z venkova, a např. na operu Mejtusova Mladá garda chodili povinně žáci základních a středních škol. Tento repertoár ND, kdy přehnaně převažovala díla z východu (Prokofjev, Čajkovskij, Rimskij-Korsakov, Borodin a d.), se do konce 50. let nezměnil. Ostatně porevoluční vedení ND, v jejímž čele stanul Otakar Jeremiáš, jinou tvorbu nepřipustilo. Opera za dramaturgického působení Ferdinanda Pujmana zcela vypustila klasická operní díla a moderní světovou tvorbu 20. století. Politické ovzduší pěstovaného strachu v 50. letech řadu lidí, a bohužel i umělců, změnilo a poznamenalo.
Od roku 1921 F. Pujman vyučoval na pražské konzervatoři mimiku a operní režii. Působil zde jako dramaturg a režisér operní školy a operního studia (od roku 1926), které založil s O. Ostrčilem. V roce 1946 založil na AMU operní oddělení, v letech 1949-1959 byl již řádným profesorem AMU. V letech 1950-1959 byl vedoucím katedry operní režie a zpěvu.10) Z mnoha žáků, které vychoval, si připomeňme alespoň hudební skladatele Zbyňka Vostřáka a Ivo Jiráska.
Neméně významnou byla Pujmanova činnost publicistická. Časopisecky se uvedl již v době svých studií na vysoké škole. Své příspěvky publikoval ve více než 30 časopisech a novinách. Jeho teoretické znalosti byly skutečně obdivuhodné, a co je na Pujmanovi příznačné (a na tom se shodla řada odborníků), že totiž své teoretické myšlení dokázal precizně přenést do praktické podoby. Svoje režisérské metody měl důkladně promyšlené, a to se velmi pozitivně promítlo na scéně ND před zaplněným hledištěm. Poučné byly, a dodnes jsou, Pujmanovy monografické studie a kritické statě. Rovněž jeho metodické pokyny vydané tiskem jsou v současnosti používány při výuce i v praxi. Samozřejmě, že k jeho životní tvorbě musíme ještě přičíst bohatou přednáškovou činnost (o Smetanovi, Fibichovi, Foerstrovi, Ostrčilovi, V. Novákovi, K. Burianovi, Vodákovi, o ND, o středověké estetice apod.)11)
Z jeho uměleckého působení v zahraničí si připomeňme světovou premiéru inscenace Hábovy opery Matka v Mnichově v roce 1931, uvedení Prodané nevěsty v Rize (1934) a v Tallinu (1937) nebo opery Dalibor v Bělehradě (1935)12)
Ferdinand Pujman byl od roku 1919 manželem spisovatelky a básnířky Marie Pujmanové, rozené Hennerové (1893-1958). Krátce po svatbě mladí manželé údajně navštívili Nížkov, kde pobyli několik dnů. Zda Pujman udržoval kontakt se svou rodnou obcí později, jsem nezjistil, a pokud vím, neměl v Nížkově ani žádné blízké příbuzné.
Za dobu své působnosti v Národním divadle Ferdinand Pujman uvedl 88 děl, převážně oper a baletů, od 48 různých autorů. Až do konce života měl podstatný vliv na chod opery Národního divadla po stránce ideové, repertoárové i provozní. V roce 1958 byl jmenován zasloužilým umělcem.13)
Významný český umělec zemřel 17. prosince 1961 v Praze.
Poznámky:
1) František Půža, Poddanství lidu vesnického na bývalém panství polensko-přibyslavském, s. 123
2) kolektiv autorů, Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha, s. 397
3) tamtéž
4) tamtéž
5) Frant. Černý a Eva Kolárová, Sto let Národního divadla, Albatros Praha 1983, s. 99
6) Národní divadlo a jeho předchůdci, s. 397
7) Ladislav Šíp, Česká opera a její tvůrci, Supraphon 1983, s. 200
8) tamtéž, s. 66
9) Anna Hostomská, Opera, SNKLHU 1958, s. 119, 428, 455, 480 a 747
10) Národní divadlo a jeho předchůdci, s. 398
11) tamtéž
12) tamtéž
13) kolektiv autorů, Národní divadlo, Panorama Praha 1982, rejstřík – písmeno P
Polensko, č. 3/2001, s. 20-24.
Autor: Jan Prchal