Články
Hilsnerův obhájce (PhDr. Jiří Vacek)
Mezi jmény, která se v průběhu uplynulého 20. století nedostala na stránky žádné všeobecné ani speciální encyklopedie, patří i jméno statečného a nezištného Hilsnerova obhájce JUDr. Zdenka Auředníčka, od jehož smrti uplynulo nedávno sedmdesát let. Objeví se teprve v rozsáhlém Biografickém slovníku českých zemí, připravovaném v Historickém ústavu Akademie věd ČR. Protože osobnost Zd. Auředníčka souvisí s Polnou, kterou také v době hilsneriády navštívil, měl by nás zajímat i jeho lidský portrét.Zdenko Auředníček se narodil 14. května 1864 v Praze, v rodině advokáta Antonína Auředníčka. Po absolvování právnické fakulty Karlovy univerzity působil v otcově advokátní kanceláři jako koncipient. Práva vystudoval i jeho mladší bratr Otakar Auředníček (1868-1945), občanským povoláním úředník státních drah, který jako básník vnesl v 90. letech do české poezie po boku J. Kvapila a J. Boreckého novou básnickou notu pod vlivem francouzské dekadence a symbolismu.
Zdenko se roku 1891 oženil s Annou Auředníčkovou-Schikovou (1873-1957), dcerou žurnalisty, publicisty a veřejného činitele Ignáta Schika, pozdější mimořádně zasloužilou kulturní a sociální pracovnicí mezi vídeňskými Čechy a překladatelkou české literatury do němčiny. Po onemocnění Auředníčkova otce se rodina přestěhovala do Kutné Hory, kde Zdenko převzal vedení otcovy kanceláře a dům Auředníčkových se stal střediskem tamního společenského, politického a vlasteneckého života. Když došlo k Hilsnerovu procesu a kutnohorský advokát dr. Bedřich Pacák odmítl žádost židovských kruhů, aby převzal Hilsnerovu obhajobu, vzal Auředníček tento úkol na sebe a zhostil se ho s velkou obezřetností. Šlo o to, aby vyvrátil ve veřejném mínění a v tisku otevřeně i zastřeně šířenou pověru o rituální vraždě, musel mírnit velmi jezovitsky zabarvenou řeč veřejného žalobce dr. Antonína Schneidera-Svobody a čelit vývodům zástupce rodiny Hrůzovy dr. Karla Baxy.
Auředníček obhajoval Hilsnera při obou procesech, kutnohorském r. 1899 a píseckém r. 1900, v rozjitřeném ovzduší byl se svou rodinou vystaven útokům zfanatizované ulice a ztratil velkou část své klientely. Oba procesy nebyly vůbec honorovány, obhajoba probíhala ex offo. Auředníčkova rodina si zato jako největšího zisku vážila přátelství T. G. Masaryka, na jehož radu se Auředníčkovi rozhodli r. 1902 opustit vlast a usadit se ve Vídni. Synovi Zdenkovi bylo tehdy deset let, dcera Anna se narodila právě v roce 1902. Rozhodnutí nebylo lehké, ani začátky v novém prostředí nebyly snadné, Auředníček upadl do stavu naprosté nervové vyčerpanosti, velkou oporu pro něho vedle jeho ženy představoval nadále Masaryk. Teprve po několika letech si upevnil postavení jako právní zástupce spolku Komenský i všech ostatních českých spolků. S uvězněným Hilsnerem udržoval písemné styky a ještě na přelomu let 1914 a 1915 se podílel na dvou neúspěšných intervencích za Hilsnerovo propuštění – došlo k němu až v březnu 1918. Auředníčkovi prožívali zároveň obavy o osud syna Zdenka, který se jako voják ocitl na ruské frontě, válku však přežil zdráv v zajetí v ruské střední Asii.
Po vzniku samostatného československého státu byla Auředníčkovi z podnětu prezidenta Masaryka nabízena funkce senátního prezidenta Nejvyššího soudu, poté místo československého vyslance v Římě, žádný z návrhů však Auředníček nepřijal; vzpomínky byly příliš trpké a kromě toho se chtěl nadále věnovat svému povolání obhájce, které velmi miloval. Ve Vídni setrval do konce života, v lednu 1928 se zúčastnil Hilsnerova pohřbu a v téže době uveřejnil v listu Neue Freie Presse stať „Mein Klient Leopold Hilsner“. Zemřel po dlouhé nemoci 22. září 1932, o jeho smrti referovaly všechny české i německé deníky, v Praze vydávané Židovské zprávy mezi jiným uvedly: „Tu okolnost, že dr. Auředníček se odvážil jako uvědomělý Čech převzíti obhajobu pohaněného žida a zastávati se ho s celou silou své osobnosti jako člověk a obhájce, to nikdy doktoru Auředníčkovi nezapomeneme.“
Anna Auředníčková přežila svého manžela o rovné čvrtstoletí. Za své zásluhy o propagaci české literatury a umění v Rakousku a podporu poskytovanou českým umělcům byla vyznamenána Řádem bílého lva. Za druhé světové války byla tři léta vězněna v Terezíně a v roce 1945 vydala o tom dokumentární svědectví v knižní podobě. Když roku 1957 zemřela, byla pochována po bok svého manžela a otce na Olšanských hřbitovech.
(Polensko č. 4/2002, s. 15-16)
Autor: PhDr. Jiří Vacek