Články
Historie staré polenské radnice 1479–1945 (Ing.arch. Jiří Michálek)
Syn polenského městského lékaře MUDr. Václava Michálka, Ing. Jiří Michálek (1896–1952), architekt a stavitel, zanechal ve své pozůstalosti rukopis pojednávající o historii budovy polenské radnice, pozdějšího okresního soudu. Dosud nepublikovaná studie, dokončená v říjnu 1946 v Praze, byla od rodinných příslušníků autora získána Klubem Za historickou Polnou, a proto ji redakce předkládá, po provedení nezbytných korektur, veřejnosti s povolením autorových potomků na stránkách sborníku Polensko.Když se rozloučí se životem člověk, který pro lidstvo něco udělal, je zvykem psát nekrolog. V něm pisatel zachytí životopisná data a zdůrazní se vlastnosti a činy zemřelého, kterými se vyvýšil nad průměr svého okolí.
Letošního roku nezemřel žádný význačný muž města Polné, ale mizí na věčné časy budova okresního soudu, stojící uprostřed polenského náměstí – rynku, jak je zvykem říkat. Stavba, přes kterou se přehnala století a jež byla svědkem dobrého i zlého celého města, padne pod motykou dělníků. U příležitosti bývalé polenské radnice sebral jsem stručnou historii její a zde ji uvádím.
Stavbu domu radního připisují staří, místní kronikáři (Pokorný, Sadil) králi Jiřímu z Poděbrad a Kunštátu, jehož rod vlastnil panství polenské i s hradem a uvádějí přesné datum – rok 1447. Stačí však prolistování his-torických pramenů, které o městě Polné jednají, abychom seznali, že kronikáři nemají pravdu ani v osobě, tím méně v roce. Roku 1447 panství polenské nenáleželo rodu Kunštátskému, nýbrž nezletilé dceři Markétě pana Hynka Ptáčka z Pirkštejna, který roku 1444 zemřel. Na nadačním listě ze dne 21. října 1447, kterým dává pan Jan Sezima z Rochova svůj svobodný dům v Polné, aby z něho byl kostel vystavěn, je sice mezi jinými svědky podepsán také Jiří z Poděbrad, ale jako správce Království českého.
Panství polenské se dostává do majetku rodu z Kunštátu teprve roku 1463, kdy Markéta Ptáčková z Pirkštejna se provdala za Viktorína, syna Jiřího z Poděbrad. Když králi nastaly spory s Římem a uherským králem Matyášem, přepustil Viktorín Jiřímu na čas hrad Polnou i právo na jiné své statky. Král Jiří z Poděbrad nevládl Polné dlouho, neboť již 11. června 1468 prodal Viktorín Polnou panu Buriánovi Trčkovi z Lípy za 10 500 kop grošů s podmínkou, aby v téže ceně jemu, nebo jeho rodu byla postoupena, což se také stalo po Trčkově smrti ještě téhož roku. Dne 6. října 1468 zmocnil se nočním přepadem pan Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, nepřítel krále Jiřího z Poděbrad, hradu i města Polné v odvetu za Konopiště, které se muselo vzdát králi Jiřímu a zde až do roku 1479 on a jeho synové vládli.
V tomto roce však Polná opět náležela Viktorínu z Kunštátu.
Z předeslaného je jasno, že panství polenské náleželo pánům z Kunštátu v těchto dobách nepřetržitě pouze pět roků, a sice v letech 1463–1468. A právě v těchto letech, kdy král Jiří z Poděbrad přestavoval hrad polenský, nechal také dům nalézající se uprostřed náměstí přestavět, nikoliv postavit. Tomu nasvědčují znaky kunštátské v kameni tesané, nalézající se na budově do dnešních časů, a kamenné ostění dveří s kunštátskými znaky, které byly osazeny ve střední ose původní velké radní síně v I. patře.
Že tento dům nebyl postaven v tehdejší době, nýbrž pouze přestavěn, o tom nejlépe svědčí text věnovací listiny Viktorína z Kunštátu, vévody Minsterberského, kterou tento dům roce 1479, tedy v roce znovunabytí panství polenského od Zdeňka ze Šternberka, daroval obci polenské. V darovací listině mimo jiné stojí psáno: …bez újmy úrokův a platův našich při tom Rathause za starodávna k zámku příslušejících“.
Dle tohoto textu se můžeme právem domnívat, že dům uprostřed náměstí byl postaven již dřívějšími majiteli zboží polenského a snad později polenské obci pronajat, aby odtud mohla řídit městské záležitosti, i zde víno a sůl skládat a prodávat, z čehož musela samozřejmě určitý plat do pokladny zámecké odvádět, což by v textu o úrocích a platech ze starodávna k zámku příslušejících vyplývalo. Přesné datum postavení budovy tedy zjistit nelze, jisté však jest, že budova stála již před převzetím polenského panství pány z Kunštátu. Způsob zdění sklepního zdiva a kleneb z kamene ukazuje na dobu starší než druhou polovinu 15. století. Domnívám se, že vznik budovy datuje se z doby zakládání města za panování krále Přemysla Otakara I., neb o něco později. Do té doby byla Polná malá a bylo to vlastně podhradí polenského hradu. Původní zastavění obsahovalo dnešní Sezimovo náměstí, Žabokrty a Podhoru. Za panování Přemysla Otakara I., kdy byly okolí Jihlavy a Jihlava sama osazovány německými kolonisty za účelem osazení stříbrných hor v okolí Jihlavy odbornými havíři, došlo k ústupu českých usedlíků do nejbližšího okolí, tedy také do Polné. Příliv obyvatelstva předpokládal rozšíření města, a tu bylo založeno dnešní hlavní náměstí. Až do roku 1265 se mluví o Polné jako o vsi. Tohoto roku byla Polná králem Přemyslem Otakarem II. uznána za město a obdržela svůj znak.
Příliv obyvatelstva do města znamenal pro majitele polenského zboží zvýšení finančních pramenů, a tu je na snadě, že stavba nové části města byla jimi všemožně podporována. Domnívám se, že tehdejší majitelé, páni z Polné, dali výraz důležitosti a významu rozšíření města tím, že v nově zakládané části postavili sami sobě také dům (neb více domů). A poněvadž nová část města byla zakládána na jejich pozemcích, vybrali si místo nejčestnější – uprostřed náměstí. Jest jisté, že dům nebyl postaven v dnešních obrysech najednou, že byl často přestavován a poslední přestavba, vlastně první známá, se datuje z let 1463–1468 od pánů z Kunštátu. Tito sice vládli na polenském zboží ještě dlouho (kníže Viktorín z Kunštátu do roku 1486 a páni Bočkové z Kunštátu do roku 1515), ale roku 1479 přechází radní dům definitivně do majetku města Polné a později, když rodu Kunštátskému dům již nepatřil, nepřestavovali a nezdobili by ho svými erby.
Rok 1479: Prvá historická zmínka o radním domě se děje v listině knížete Viktorína z Kunštátu. Když získal totiž v roce 1479 polenské zboží od pánů ze Šternberka zpět, potvrdil a rozmnožil městská práva polenská. Na den svaté Kateřiny vydal městu Polná list následujícího znění:
Ve jméno Boží, Amen. Poněvadž všecky věci, kteréž nebývají psaním způsobeny, buďto listy nebo knihami, v zapomenutí lidem přicházejí, jakožto práva a svobody od vyšších mocností nižším, jakožto poddaným, když nebývají utvrzena, moci žádné míti nemohou ani v duchovních ani v světských právech. A poněvadž podle písma svatého všeliká moc jest od Boha a kdož se moci protiví, Božímu zřízení se protiví, i slušno jest, aby mezi lidmi zřízení pořádné bylo, aby se řády a právy spravovali od vyšších, jakožto od Boží moci vydanými, neb kdožkolivěk podle řádu a zřízení se spravuje, ten nezbloudí, ale pravou cestou jde. Ale že druhdy někteří, majíce taková práva psaná a od svých vyšších vysazená a králi zemskými potvrzená, skrze neopatrné chování k zkažení je přivodí a jich pozbývají a tudy k škodám a omeškání velikému přicházejí, protož my, Viktorín, Boží milosti svaté říše kníže, vévoda Minsterberský, kníže Opavské a hrabě Kladské, pán z Kunštátu a na Polné, znamenavše a shledavše i očitě spatřivše, že u válku předešlú opatrní měšťané polničtí, naši věrní poddaní milí, práva jich od pánů Lichtnburských, Ronovských a Polnických jim vydána slavných pamětí krále Jana, krále českého a krále Jiřího, krále českého a markrabí moravského atd. pána a otce našeho milého potvrzena listmi a pečetěmi jejich královské milosti na miesto a dokonce zkažena, tudíž i od nás na dva jarmarky králem Jiřím potvrzená, takže toliko znamení těch listův ale pečetí celé ostaly sú, viděli jsme.
My nechtějíce jich bez práv a svobod ostaviti, ale aby pod námi a na-šimi dědici a budoucími čemu se radovati měli a podle toho se po všecky časy budoucně spravovali, ne z omylu, ale s dobrým rozmyslem a zdravou našich věrných radou, témuž městu našemu polnickému, purkmistrovi, rychtáři a konšelům i vší obci nynějším i budoucím znovu jakožto kníže a pán jejich dědičný dali jsme a půjčili jsme a mocí listu tohoto dáváme a půjčujeme, aby všech práv a svobod, kterýchž město Jihlavské a měšťané téhož města i všecka obec z starodávna užívali jsou a užívají, též ve všem i v každém kusu, aby užívati mohli, tak cele a úplně, jako jich listové jim na to od králův českých vydaní svědčí a jakož jsou v tento náš list slovo od slova vepsáni byli, kromě řemeslníkův a řemesel dělání, v tom aby se tak zachovávali, jakož z starodávna jsou obyčej měli a z milosti naší zvláštní pro jich velikou víru a upřímnost, kterou jsou k nám měli a služebnost, kterou jsou činili a v tom, aby se tak zachovávali k nám i k našim budoucím.
Dům náš uprostřed rynku svobodný jim rathous přidáváme, aby dům Rathaus slul a v něm aby vína, aneb cožby se jim zdálo a seč by mohli nyní nebo v budoucí časy býti, k obecnému dobru a města opevňování zdmi okolo a baštami, aby šenkovali a sůl skládali nebo měřili bezevší naší i našich dědicův a budoucích i úředníkův všelijaké překážky, bez újmy úrokův a platův našich při tom Rathause z starodávna k zámku příslušejících a takovou však výjimkou, kterýž bychom jiný dům v tom městě vykoupili anebo znovu udělali a komuž bychom jej kolivěk dali, ten má býti ode všech městských poplatkův, berní a lozuňkův, ponůcek a robot ve všem osvobozen.
Z každého také draylinka vína, když načnou, nebo z sudu farářovi k službě Boží budou dlužni dávati pintu vína budoucně věčně.
Témuž také městu nahoře psanému i obci dali jsme a dáváme místo vlastní, na kterýmž nový rybník ku obci udělali jsou i to místo druhé nad ním, aby rybníček menší udělati mohli k užitku toho města. Jiné taky užitky a požitky všecky, jichž jsou prve za našich předkův i za nás požívali až dosavad, při těch všech je i jich budoucích zastavujeme a zvláště na kteréž jsou listy měli:
První od pana Ježka na dvory tři v Dobroníně, z kterýchžto jest plat věčný, oddaný kostelu Mateře Boží a k tomu Jenče, vesku a dvůr k věčnému toho kostela dědictví.
Druhý list na lázeň, kterouž jest obec koupila od pana Ptáčka tak, aby lazebník chudým po každých suchých dnech lázeň topil a žáky každou sobotu myl.
Třetí list na lampu na půldruhé kopy platu věčného a ten plat má na městském úroce vycházeti, aby ve dne i v noci lampa svítila v Božím domu za duši pana Ptáčka, jenž plat oddal.
Čtvrtý list na Hrbov, který sluší k špitálu s úroky toliko a to také pan Ptáček přidal jest k věčnosti a za duši svou.
Pátý list na osvobození, aby obec nebyla obtížena žádnými robotami ani daněmi nespravedlivými a že každý obyvatel města polničského může své dáti neb odkázati na smrtelné posteli komuž bude chtíti. Pakli by kdo umřel, poručenství neučiniv a ženy ani dědicův nemaje, tehdá v ten statek rada městská má vkročiti a nejprve dluhy spravedlivé s vědomím dobrým ukázané z tohoto statku platiti, což by ten statek mohl vystačiti a cožby mimo to pozůstalo, toho do dne a do roka mají chovati a doptal-li by se kterého přítele toho rodu chudého a zachovalého, jednoho nebo i více jich, to aby mezi ně rozdělili. Pakli by se žádného takového nedoptali, tedy ten statek na tré má rozdělen býti: jedna strana na městský kostel, druhá na chudé a třetí na město.
Šestý list měli na jarmarky a ty mají držeti ve středu před jarmarky města Brodu Německého, a toho všeho jim potvrzujeme.
A poněvadž takovou milost, což se dotýče práv svobod, důchodův a užitkův s nimi učinili jsme, nadto což se zvelebení a cti jejich dotýče, mnohem více přísluší nám též měšťany a jich budoucí pro jich věrná zasluhování a trpělivosti zkoušených v trpělivosti a škodách, kteréž pro nás trpěli jsou, opatřiti a obdarovati. I zdá se nám za slušné a za právo vysazujem a ustanovujem, aby titéž měštané a jich budoucí za erb měli na pečeti: Dvě věže zazděné a bránu a nad branou štít našeho knížectví, hrabství a panství kunštátského.
Přikazujem také úředníkům našim i budoucím, aby nadepsané měštany naše a jich budoucí při tom našem obdarování a znova vysazení v nejmenším i v každém kusu zvlášť´ zachovali a proti každému, kdož by jim v tom překážeti neb křivdu činiti chtěl, hájiti a brániti pod pokutou upadení naší nemilosti.
Tomu všemu, což svrchu psáno stojí, k věčnému potvrzení pečeť naší knížeckou s jistým naším vědomím dali jsme přivěsiti k tomuto listu, jenž je dán a psán na Polné léta od narození Syna Božího tisícíhočtyřstého-sedmdesátéhodevátého, ve čtvrtek na den svaté Kateřiny, mučednice Boží.
L. S.
Originál této listiny jest chován v Městském muzeu v Polné.
Jak budova Rathausu tehdy vypadala, nevíme, jen se můžeme domýšlet. Jistě když náležela majitelům zboží polenského, že i ona odpovídala jejich zámožnosti ve výpravě dveřních i okenních ostění a celé stavby vůbec. Nadšenci polenské starobylosti akademický malíř Karel Klusáček a ředitel Břetislav Rérych, zasloužilý budovatel městského muzea v Polné a spisovatel, oba polenští rodáci nakreslili, jak si asi středověký polenský Rathaus představovali.
Ilustrace kresby uveřejněná byla ve spisku ředitele B. Rérycha Zkáza města Polné 1863. Při kresbě byli vedeni zachovavšími se z roku 1848 Liberáta Kundta a z roku 1888 J. Koidla, které zobrazovaly stav budovy do roku 1850. Pro představu zastřešení měli vodítko v zachovalém popise adaptačních prací provedených v roce 1824. Tam jest současníky přesně popsáno, co bylo odbouráno. Dle tohoto popisu byly všechny čtyři fasádní stěny ukončeny zubovitou atikou (cimbuřím), která byla dosti zvýšena nad široký žlab střešní nalézající se za atikou. Na obou delších průčelích bylo po čtyřech zděných, okrouhlých věžičkách (pamětníci zdejší říkali baštách), které měly střílny. Staří místní kronikáři se zmiňují o tom, že v jedné věžičce byl zavěšen zvon, kterým se zvonilo na poplach při vypuknutí požáru ve městě, v jiné pak zvonek, jímž se zvonilo zločinci jdoucímu na popravu.
Voda dešťová byla ze širokých žlabů, kde se chodit dalo, odváděna chrliči, které ústily na všechny čtyři strany budovy. Vlastní střecha byla málo viditelná, neboť byla zakryta dosti vysokou atikou a byla značně menší než půdorys budovy, neboť v půdorysné ploše byla na všech čtyřech stranách zmenšena o široký žlab. Byla sedlová s vazbami na koncích a krytina byla šindelová.
Rok 1613: Prvý zápis v městské knize privilegií o stavební činnosti po-lenského Rathausu se dotýkající máme z roku 1613. Jest zde psáno:
L. P. 1613 dala se dělati štůla z lochu rathauského až do rybníka za město. Havířům dáno od štůly udělání 215 kop, od rozšiřování lochu 40.14, od rumu nošení 20.15.5, sumou tedy 276 kop, 4 groše a 5 denárů.
Štůla tato, ač dle městských účtů byla znovu v roce 1823 opravována, upadla úplně v zapomenutí. Dala však v ústním podání lidu podnět k vybájení tajných chodeb pod náměstím prý běžících, ba jedné chodby z hradu polenského na kopec Homoli v Březině.
Roku 1922 sdělil mně tehdejší majitel domu 25/26, pan Dr. Ing. Rudolf Gilbert, že ve sklepě jeho domu byla zazděna chodba. Zazdění prý vyboural a chce se pustit do jejího prozkoumání. Sdělili jsme tento plán zvěčnělému řediteli B. Rérychovi a za účasti ještě dvou jiných osob pustili jsme se do chodby, vyzbrojeni acetylénovými lampami. Podlaha chodby byla níže než podlaha sklepa a pouze horní polovina byla do sklepa zazděna. Z počátku procházeli jsme sehnuti, neboť chodba měla nízký strop. Po několika metrech se však strop zvýšil, takže jsme mohli kupředu postupovat zcela vzpřímeně. Šířka chodby jest nestejná a kolísá mezi 60 až 80 cm. Vytesána jest ve skále svoru a v podlaze má při jedné straně stružku k odtoku malého praménku vody. Tato stružka ústí při vstupu do chodby v domě čp. 25/26 do zděného kanálu, který pod zmíněným domem běží až do Školského rybníka.
Když jsme chodbu prošli na vzdálenosti asi 35 metrů, narazili jsme na vysokou překážku, která byla způsobena zřítivší se částí stropu chodby. Pouze u stropu zel otvor, kterým bylo možno se protáhnouti. Zjistili jsme, že za bariérou je větší místnost, která má strop zaklenutý valenou cihelnou klenbou. Až do výše bariery byla místnost naplněna bahnem. Vrátili jsme se, chodbou dopravili široká prkna a ta položili na povrch bahna a protáhli jsme se sami do místnosti. Tam jsme teprve poznali, že jsme v II. etáži radničních sklepů. Ty byly celé zaplněny bahnem a později na naléhání pana ředitele B. Rérycha byly vyčištěny, a tak chodba vrácena svému původnímu účelu.
Účel chodby či štůly je jasný. Silnější pramen vody neustále promáčel zdivo radního domu a voda stávala pravděpodobně i ve sklepních místnostech. Aby tomu bylo odpomoženo, byla v roce 1613 vytesána tato chodba horníky a odváděla pramen spodní vody. Později, když byla uprostřed náměstí zřízena kamenná kašna, byla i odtud přepadová voda svedena do ní. Ještě za mého dětství byl poblíže jihovýchodního nároží budovy zamřížovaný otvor ve čtvercovém kameni, který uzavíral komín vytesaný ve skále a tudy byla sváděna i dešťová voda z části terénu za městkou váhou se nacházejícího do této kanalizace.
Rok 1711: Od roku 1700 postrádali polenští občané věžní hodiny, neboť starý kostel, kde hodiny na věži byly, byl zbořen a bylo počato s výstavbou nového. Poněvadž ve stavbě následkem smrti budovatele kostela, majitele polenského panství Leopolda knížete z Dietrichštejna, nastala v roce 1708 přestávka a byla obava, že kostel zůstane dlouhou dobu nedokončen, postavili si občané v roce 1711 dle zápisu v městské knize na východní straně radního domu (na straně ke statui a kašně) věž pro hodiny a tuto plechem pobili. V roce 1713 bylo pak přece přikročeno k dokončení stavby kostela.
Rok 1763: Dle obecních účtů opravoval v tomto roce polenský sochař Morávek (tvůrce statue na náměstí) ruku maňasovi na pranýři za 2 kopy.
Pranýř stával na severozápadním nároží radnice. Byla to kamenná deska nesená postavou obra, tzv. maňasa. Maňas měl pouze horní část těla, kterou spočíval na kamenném podstavci. Na kamenné desce byla mřížová klec, výšky dospělého člověka. Do klece byli vystavováni polenští muži i ženy, dopustili-li se přestupku, který se trestal pranýřem. V této době postaven byl pranýř roku 1593 a i s šibenicí, postavenou na návrší k Hrbovu, a stínadlem nad Horním městem stál 44 kop 54 groše (tak uvádí Pražan ve své knize poznámek, strana 100).
Ještě roku 1621 stavěli na pranýř při trhu korouhvičku. Pokud nebyla sňata, nesměli přespolní kupovat.
Rok 1804: A opět skoro po sto letech nacházíme od současníků zápis, týkající se radního domu. Než nechme mluvit přímo tehdejšího městského úředníka Pokorného, pisatele „Památnice, rodinné, městské a též zemské, založené roku 1834“:
Dne 13. dubna v pátek okolo desáté hodiny ráno, když byla ssesi (sedění městské rady), zbořilo se troje klenutí ve zdejším radním domě, kteréžto bouření z radní světnice vyvábilo tehdejšího zkoušeného radního pana Josefa Růžičku, pak policejního služebníka Jana Bělohlávka do předsíně, při kterémžto vykročení klenutí pod jejich nohama se též sesunulo a oni oba v sutinách zasypáni byli. Při jejich vydobití byli oba omráčeni a valně potlučeni. Panu radovi tento jeho pád nebyl valně škodný, neb on jsa na nohu valně chromý, při uzdravení na tuto nohu nekulhal, nýbrž rovněji chodil. Policajt však maje hlavu potlučenou, ano i na těle mnoho ran, přece se brzy též vyhojil a až do jeho starosti službu konal. Oba přispěním ranhojiče Žumberského vyhojeni jsou.
Příčina tohoto zboření přičítala se tehdejšímu zednickému mistrovi Jelínkovi, on maje horní poschodí klenout, zeď hlavní na spodnější klenutí založil, ono však tuto tíhu unést nemohouc se prolomilo a nejspodnější klenutí dolního sklepa též prorazilo a zkazilo.
Dle stáří a věku kleneb nemohlo se toto stát v západním křídle. Tam v přízemí jsou klenby staré a původní. Také v I. patře v tomto křídle jsou v jedné polovině a to bývalé radní síni (dnes cely pro vězně a spisovna), která měla na sever a západ arkýře, klenby původní. V druhé polovině tohoto křídla (dnes cely pro vězně) však jest již strop rovný a ani v adaptačním pláně z roku 1850 nejsou klenby zde zakresleny. Ve východním křídle nejsou v I. patře klenby zakresleny ani v plánu z roku 1850. Při bourání této části budovy nebylo nalezeno žádných stop po klenutých záklenkách, neb obrysy kleneb ve zdivu zdí. Z toho usuzuji, že nad hlavním zasedacím sálem radním nebylo nikdy žádné klenby, ale byl zde strop rovný trámový, snad bohatěji řezaný, který při pozdějším požáru vzal za své. Pod tímto sálem jsou sice klenby nové, ty byly ale vyzděny při přestavbě radnice k účelům okresního soudu v roce 1850. Pod tímto křídlem nejsou také žádné sklepy a ve vylíčení zboření kleneb se mluví o tom, že i klenba spodního sklepa byla proražena a zkažena. Jest jedině možné, že klenby se zřítily ve střední části budovy, ve které jest umístěno schodiště. Tomu také nasvědčuje fakt, že při bourání byly v I. patře nad nynější klenbou nalezeny omítnuté záklenky daleko vyšší, než byla dnešní a také ve zdivu zdí bylo možno sledovat obrysy bývalé klenby. Také klenby v přízemí v této části budovy jsou mladšího data než klenby v západní části budovy. Pod střední částí budovy jsou sklepy, ale nepodařilo se mi zjistit, že by jejich klenba, která jest kamenná, byla opravovaná.
Rok 1824: Tento rok je jeden z hlavních mezníků radního domu polenského. V tomto roce byla provedena stavební úprava, která fasádově setřela středověký ráz budovy. Od tohoto roku vypadala radnice tak, jak ji znali naši dědové a jak ji ve svých kresbách zachytil Liberát Kundt a J. Koidl. Ve své nové podobě vévodila polenskému náměstí od roku 1824 do roku 1850. Byly-li v tomto roce podniknuty také stavební změny uvnitř budovy, nevíme. Zachoval se nám zápis, který mluví pouze o vnějšku budovy. Petr Pokorný ve své „Pamětnici“ si toho roku zapsal:
Zvolen za starostu pan Karel Lachenbauer, na to hned po témž zvolení v měsíci říjnu, byl zdejší radní dům na náměstí obnoven a sice: na vrchu okolních zdí se vynacházející bašty a círmaury byly dolů shozeny, skrze zdejšího mistra zednického Jakuba Eise, pak věž, která se v čele stavby proti statui a kašně nacházela, dolů sejmuta a nová na prostředku radnice spolu s vlašským krovem vystavěna od tesařských mistrů, německobrodského Františka Dvořáka a zdejšího Filipa Kabelky, plechem pak pokryta od humpoleckého plechaře Maška.
Radní hodiny přestěhovány byly z věže před více než sto lety postaveny na novou věž a poplašný zvon, kterým se zvonilo při požáru na poplach, byl zavěšen na západní straně do eliptického okénka, které bylo ve štítě vlašské střechy. Zdi fasádní byly totiž ukončeny římsou a nad každým průčelím postaven ve středu štít, kolem něhož římsa probíhala. V každém štítě bylo elipsovité okénko, které vedlo do střešního prostoru. Krytina byla šindelová.
Strážnice nad jihozápadním nárožím budovy a krámky kolem postavené zůstaly ve své původní podobě. Kdy tyto byly postaveny, nevíme. Také oba z líce západní a severní fasády vysazené arkýře v I. patře a oba vysazené záchody v jižním průčelí zůstaly úpravou nedotčeny.
Rok 1838: Zápis z tohoto roku mluví o vnitřní stavební změně celkem nevýznamné:
V měsíci červenci byl zdejší radní dům uvnitř přestavěn a sice, kde dříve hostinec na východ stavení býval, z toho kancelář a radní pokoj učiněn a kde dříve takový pozůstával, tam obydlí pro prvního služebníka na západní straně proti kostelu zřízen. Tato změna stala se skrze mistra zednického Matěje Landsmanna.
Dle tohoto zápisu zrušen byl tedy velký sál radního domu (který byl součástí hostinské živnosti zde provozované) a vestavěním příček zřízeny zde kancelářské místnosti. Byt pro městského služebníka byl zřízen v prvním patře v jihozápadním průčelí, nad strážním domkem.
Rok 1849: V tomto roce měl být v Polné zřízen okresní soud a měst-ská správa byla vybídnuta, aby se postarala o vhodnou budovu. Nabídla, co měla v městě nejlepšího – svůj radní dům. A tak o tom čteme v městské knize:
Roku 1849 postoupila obec polenská císařskému eráru dům svůj prostřed náměstí a nad to 4000 zlatých konvenční mince přidala na zřízení úředních místností pro c. k. okresní soud v Polné.
Ale vždy opatrný rakouský erár zjistil, že mu obec polenská postupuje budovu, kterou nemá jakožto své vlastnictví v pozemkových knihách vyznačenou. Proto dochází až tohoto roku k vložení vlastnického práva pro polenskou obec na dům, který takřka před 400 lety dostala darem. Text dekretu z 15. září 1849 o vložení práva vlastnického na dům čp. 1 v Polné – stará radnice do pozemkových knih zní:
Praes. 14. September 1849 Nr 961. jud.
Erinnerungen bezüglich der bücherl. Einlage des Rathausgebäudes für die Stadtgemeinde Polna.
V privilegiích městu Polná od Viktorína, vévody Minsterberského, kní-žete Opavského a hraběte Kladského, pána z Kunštátu, na den sv. Kateřiny 1479 v Polné udělených, mezi jiným také následující dar v následujícím udělen jest byl:
A z milosti naší zvláštní pro jich velkou víru a upřímnost, kterou jsou k nám měli a služebnost, kterou jsou činili a v tom, aby se tak zachovali k nám i našim budoucím:
Dům náš uprostřed rynku svobodný jim rathous přidáváme, aby dům Rathaus slul a v něm aby vína, aneb což by se jim zdálo a seč by mohli nyní nebo v budoucí časy býti, k obecnému dobru a města opevňování zdmi okolo a baštami, aby šenkovali a sůl skládali nebo měřili bezevší naší i našich dědicův a budoucích i úředníkův všelijaké překážky, bez újmy úrokův a platův našich při tom Rathause z starodávna k zámku příslušejících a takovou však výjimkou, kterýž bychom jiný dům v tom městě vykoupili anebo znovu udělali a komuž bychom jej kolivěk dali, ten má býti ode všech městských poplatkův, berní a lozunkův, pomůcek a robot ve všem svoboden.
Z každého také draylinka vína, když načnou, nebo ze sudu farářovi k službě Boží dlužni budou dávati pintu vína budoucně i věčně.“
Z týto listiny vyplejvá, že Viktorín, kníže a vévoda minsterberský tento dům, kterej obec skrze mnoha sta let jako radnici užívala a až dosaváde užívá, polenské obci daroval, který dar se také skrze požívání mlčenlivě přijmul, poněvadž ale této řečené polenské obci tento darovaný dům neb nyní radnice, až dosaváde připsaný není, tak se nynější dekret do knih městských k zisku vkladu a k vydobytí knihovní vlastnosti radnice No Cons 1 pro polenskou obec vložil a vyznamenat povoluje a vykonání kněhvedoucímu nařizuje, o čemž se obecní výhozný dorozumívají.
Magistrát Polná dne 15. září 1849.
L. S. K. Varhánek, Mtta. K. Bohata, Radda
Postoupení budovy c. k. eráru bylo vyznačeno také v pozemkových knihách. Tímto zápisem majetkové právo města Polná na budovu nebylo postoupením dotčeno, nýbrž byla na budovu uvalena služebnost ve prospěch eráru. Závazek tento po zřízení republiky převzal stát. Stát měl se starat o udržování budovy po dobu užívání. Bohužel nedělo se to s náležitou péčí a obzvlášť v poslední době budova natolik zchátrala, že nesloužila nikterak k ozdobě města.
Po odevzdání budovy radnice pro účely okresního soudu a berního úřadu bylo nutno tuto přestavět, aby vyhovovala svému účelu. Plán přestavby (velmi pečlivě provedený) se nám zachoval a jest uložen v městském muzeu v Polné. Za této přestavby zmizely kolem postavené krámy i strážnice. Fasádově změnila budova radnice svoji tvářnost v tom smyslu, že v přízemí byla sdružená okna se středním, zděným pilířem a i v prvním patře byla okna alespoň symetricky uspořádána a zvětšena. Vnější zdi budovy původně různě lomené tak, jako by budova ze tří různých staveb sestávala, byly vyrovnány cihlovou přizdívkou po celém obvodě, která však měla různou tloušťku. V patě byla přizdívka nejsilnější, do výšky se pak vytrácela, takže napříště byly zdi šikmé. Dva arkýře v I. patře byly odbourány a stejný osud stihl i dva záchody na jihozápadní straně ze zdiva vysazené. Štíty nad prostředkem obvodních zdí zůstaly. Jen vlašský krov byl snížen a baňatá věžička zůstala ve své podobě. Střecha byla pokryta taškami. Vchod do radního domu, kudy se chodilo na obecní víno do radní kdysi vinárny, byl zazděn. Také vjezd do kolny proti kostelu byl zazděn, podlaha zde zvýšena a místnost zpřístupněna z vnitřku. Sousední vchod k bytu byl zrušen.
Do tří místností ve východní části budovy proti váze, které sloužily jako skladiště přilehlým krámkům, byly vstupy z náměstí zazděny, podlahy místností zvýšeny, nízké klenby sneseny a znovu klenbami o mírném ob-louku zaklenuty. Pak byly místnosti zpřístupněny z vnitřku budovy. Předbořené schodiště před hlavním vchodem, které následkem přezdívání průčelních zdí bylo sníženo, bylo rozebráno a nahrazeno novým schodištěm, daleko širším. Také uvnitř budovy byly provedeny změny, které byly podmíněny provozem okresního soudu.
Schodiště z přízemí do I. patra, které mělo dřevěné schody, bylo rozbouráno a vybudováno nové. Zbudováno bylo sice v tom samém místě, kde stálo schodiště staré, ale dostalo se mu obráceného směru nástupního. Schody zřízeny byly kamenné.
V západní části budovy byl v přízemí zřízen byt soudního vězeňského, sestávající z kuchyně a dvou pokojů. Kuchyň a jeden pokoj byly situovány do jihozápadního průčelí, kdežto pokoj druhý do průčelí severovýchodního. Mezi schodištěm a bytem vězeňského byly zřízeny dva záchody.
V I. patře v západním křídle byly zřízeny cely pro vězně. Ze schodišťové chodby scházelo se jednokřídlovými dveřmi do malé předsíně, ze které byly přístupny dva záchody, situované nad záchody v přízemí. Z předsíně běží úzká chodba mezi celami vězňů, která byla uzavřena jednokřídlovým mřížovým uzávěrem. Do jihozápadního průčelí byly zřízeny tři, do severovýchodního průčelí dvě cely pro vězně.
Rok 1863: Dne 4. srpna 1863 při velkém požáru Polné, kdy lehlo popelem skoro 200 domů, shořela také budova okresního soudu. Požár zachvátil – strávil střechu budovy. Také prohořely dřevěné stropy nad kancelářemi ve východní části budovy (bývalý velký sál) a nad celami vězňů v jihozápadním průčelí. Byly-li při opravě v roce 1864 (po požáru 1863) provedeny uvnitř nějaké úpravy, pak byly jistě rázu celkem bezvýznamného a není možné je blíže určit. Jisté jest, že byly zřízeny nové dřevěné stropy nad částí I. patra při požáru shořelé. Hlavní přestavbu nutno spatřovat v tom, že střecha byla zřízena sedlová s celými vazbami nad oběma konci budovy. Štíty nad středem každé průčelní zdi byly odbourány. Uprostřed střechy byla vztyčena čtyřhranná věž, plechem pobitá. Do věže byl zřízen nový hodinový stroj a ciferníky hodin byly zřízeny na všech čtyřech stranách věže. Za cimbály hodin byly použity dva zvonky, které byly zavěšeny v nejhořejší báni polenského kostela, které při požáru v roce 1863 i s hořící věží spadly dolů, ale nepoškodily se. Jsou to nejstarší zvony v Polné. Velký cimbál jest z roku 1609 a má nápis: „In Jahr 1609 Lukas Gleichstner von Iglau mich gegost“. Váha většího cimbálu jest udávána na 667 liber. Druhý, menší – čtvrťový – pochází z XV. století a je nejstarším polenským zvonem vůbec a váží 135 liber. Oba cimbály byly zachráněny před požárem radního domu v roce 1945, neboť asi 10 dnů před revolučními květnovými dny byly z věže sňaty a v hlavním kostele polenském uloženy.
Rok 1869: Zřízena byla kamenná kašna a k severozápadnímu průčelí radního domu přistavěna. Nad ní visel až do světové války (1914) poplašný zvon, kterým se zvonilo při požáru. Zvon byl s ostatními zvony polenskými ve světové válce zrekvírován a z Polné odvezen.
Rok 1945: Počátkem května se přiblížila bojová linie Polné. V úterý 8. května se valily již druhý den poražené kolony německého vojska městem směrem na Štoky a Havlíčkův Brod. K ránu 8. května, kdy dostoupil proud tanků, aut, koňských potahů a jízdy vrcholu, byli Němci poprvé zaskočeni ruskými vojáky na státní silnici u Štoků, kam se Rusové dostali rychlými jednotkami přes Jihlavu. Proto německá vojska, zachvácena panikou, se začala vracet od Štoků zpět do Polné. Tím zatarasila všechny cesty a město s okolím bylo přeplněno německými vozy. Toho využili Rusové a provedli na seskupené německé jednotky, hlavně vozbu, dva letecké útoky. Prvý útok byl asi o 9. hodině a druhý k 11. hodině dopoledne.
V obou případech byly svrhovány letecké pumy (lehké) a provedena palba palubními zbraněmi z letadel na seskupená auta ve městě a kolem města. Tím způsobem byla zapálena též i tři auta s municí, stojící u staré soudní budovy na náměstí. Rozlitý benzin napomáhal k rychlejšímu vzplanutí vozů a munice (zvláště pancéřové pěstě) začala vybuchovat a vyletovala do výšky. Výbuchy a hořícími vozy byl požár přenesen na vedle stojící soudní budovu, která rychle vzplanula. Místní hasičský sbor, ač bylo ještě nebezpečí střelby a výbuchů, ihned zakročil (nejen zde, hořelo také obuvnické družstvo a Procházkova pila) a svým obětavým a rychlým jednáním požár lokalizoval jen na soudní budovu. Zde v krátké době se zřítila střecha i s hodinovou věžičkou. V některých místnostech v I. patře prohořely stropy.
Celé léto zůstala budova ve stavu, v jakém byla po požáru. Následkem dešťů byly klenby natolik rozrušeny, že po komisionelním řízení na místě samém bylo rozhodnuto celou budovu rozbourat. Zástupce památkového úřadu (z Prahy) souhlasil se zbouráním pod podmínkou, že všechny tesané kameny budou odevzdány Městskému muzeu v Polné.
Tak zanikla v Polné budova staré radnice, ze které řídili občané města jeho běh po dlouhá staletí, kde byly urovnány drobné sousedské rozmíšky, kde ale také byli souzeni zločinci a kde nad nimi byl vynášen i rozsudek smrti. Ze žaláře zámeckého, nebo ze staré radnice vycházeli odsouzeni na svoji poslední cestu na šibenici na kopec nad Hrbovem, nebo na stínadlo nad Horním městem, doprovázeni zvukem zvonu, který byl zavěšen v jedné věžičce radnice. Poslední rozsudek polenského hrdelního soudu byl proveden (oběšením) za krádeže na Matoušovi Dohnalovi, vulgo Trnkovi aneb Jiskrovi. Ortel jeho odsouzení se zachoval a jest uložen v Městském muzeu v Polné. Roku 1768, za panování Marie Terezie, bylo hrdelní soudnictví omezeno a změněno a tehdy v Polné zaniklo.
Právo soudu však zaniklo v budově ani ne na 100 roků, neboť již roku 1849 se zřizuje z budovy okresní soud a pak budova slouží až do svého zániku v roce 1945 výlučně právu.
Ve strážním přízemním domku, k jihozápadnímu průčelí přistavené-mu, stávala stráž v Polné přechodně ubytovaných vojsk rakouských, německých, francouzských a ruských, jak v různých válkách městem táhla anebo zde přezimovala. V roce 1848 vystavovala zde svoji stráž i s praporem městská garda, která v Polné čítala na 600 mužů.
Poněvadž radní dům měl v I. patře velký sál (10,80 x 10,15 m) toho druhu v městě jediný, stal se také kolébkou divadla v Polné. Dle zápisků pana P. Karla Pražana datuje se začátek divadla v Polné do roku 1798. Tehdy hráli mladší měšťané za řízení polenského souseda, truhláře Höschla, německy Schillerovo „Die Räuber“. Roku 1808 dávány byly kusy: „Vděčná dcera“ a „Živé hodiny a můra“. Roku 1810 za řízení pana P. Václava Pešiny hrály dítky po složení výročních zkoušek „Die blinde Kuh“ a pak český kus „Dobře zvedené dítky, rodičů nejdražší poklad“.
V radním sále bylo hráno nepřetržitě od roku 1798 až do roku 1838, kdy radní sál byl zrušen a divadlo bylo přestěhováno do privátních domů, pak do zámku a konečně do sálu hostince „U Slovana“. Podrobně se o polenském divadle rozepsal pan Jaroslav Klusáček ve svém spisku Paměti ochotnického divadla v Polné.1)
Poznámky:
Jako prameny a literaturu autor studie uvádí: Břetislav Rérych: různé spisy a články, František Palacký: Dějiny národa českého, Jaroslav Klusáček: Paměti ochotnického divadla v Polné, Petr Pokorný: Pamětnice rodinná, městská, též zemská založená v roce 1834 a Archiv Městského muzea v Polné. Lze se dopátrat, že vycházeno bylo přinejmenším z prací B. Rérycha: Zkáza města Polné 1863 (vyd. 1933); Polná. Průvodce po městě a okolí (1927); Polensko a Štocko (1912), Opevnění města Polné (Polensko, roč. 1938, č. 1). Pokorného pamětnice je dnes uložena v Městském muzeu Polná pod zn. Po-19/B/15-17, Sadilova pamětnice v Moravském zemském archivu-Státním okresním archivu Jihlava ve fondu Archiv města Polná, kniha 268.
Použitá literatura: Polensko, roč. 2014, č. 3, s. 1-18
Autor: Ing.arch. Jiří Michálek