Články
Jak se dříve hospodařilo (František Pometlo)
Ruční setí obilí. Protože jsem v naší obci jediný, který ručně sel obilí, pokusím se to trochu popsat. V malých chalupnických hospodářstvích jen s kravským potahem se nevyplatilo pořídit si secí stroj, i když takové menší stroje existovaly. Selo se proto ručně, jako za starých časů, když žádné secí stroje nebyly.Jařiny se sely po bramborách a řepě. Jak jen trochu oranice oschla, uvláčila se branami dvěma štrychy, tj. jedním místem se přejelo dvakrát branami (jedním štrychem znamenalo přejet místem jednou). Pak už se mohlo sít. Začalo se na prvním líchu od kraje pole (jedna lícha je pruh pole asi 2,5 m široký). Pravou nohou se udělala v ornici čára, tj. táhla se noha trochu za sebou. Potom se rozsívalo, a to tak, že při každém vykročení levou nohou se rozhodila hrst obilí, a to střídavě – jednou před sebe a jednou poněkud do strany. Po obrácení na konci pole se stejným způsobem zasela druhá polovina líchy. Poté se začala nová lícha se stejným značením a setím. Když byla zaseta celá plocha, tak se zaseté obilí mělce zaorávalo dřevěným rádlem. Říkalo se, že se obilí zamyšuje. Když se sel jetel do jařiny, sel se na zorané pole, a to kolmo na brázdy. Lépe se to značilo, a také na šířku líchy. Semínko se rozsévalo krouživým pohybem propouštěním mezi prsty. (Takto se sela i hořčice do podmítnutého pole po sklizni žita.) Po zasetí jetelového semene se pole opět uvláčilo dvěma štrychy.
Zrní se selo z rozsívky z bílého režného plátna ještě domácí výroby (ze lnu) o rozměru asi 1x1 m. Na každém rohu byly asi 1 m dlouhé tkalouny z téhož plátna, které bylo asi třikrát přeložené a prošité, takže vznikly asi 2 cm široké popruhy. Dva konce se svázaly k sobě a navlékly přes hlavu na pravé rameno. Druhé dva konce se držely v levé ruce, ale až u samého plátna. Tím vznikla na levém boku taková velká kapsa, do níž se nasypalo zrní a pravou rukou se z ní nabíralo. Takto se sely i luštěniny – peluška a hrách. Této plachtě se říkalo trávnice, protože se dříve používala i na nošení nasečené trávy.
Ozimy se sely do zoraného pole po jeteli. To se muselo uvláčit před setím čtyřikrát místem. Selo se stejným způsobem jako zjara, ale zrní se jen 2 štrychy zavláčilo. Při setí máku se tento míchal s jemnými pilinami v určitém poměru.
Setí obilí byla zodpovědná, ale krásná práce. Člověk se cítil být více zúčastněn na tajemném koloběhu setí, vzrůstu a zrání v Boží přírodě.
Len. V 19. století, ale i částečně ve 20. století se na části orné půdy pěstoval len. Po uzrání len ženy (trhačky) ručně trhaly a prostíraly do řádků k rosení. Po určitých dnech (podle počasí) se obrátil. Když byl odležený, za pěkného počasí se hráběmi shrnoval, vázal do snopků a odvážel do stodoly.
Po podzimních polních pracích došlo na zpracování lnu. Ve stodole se postavila dřevěná koza, do ní se zarazil železný hřeben (drhlen) s asi 20 cm dlouhými zuby. Z každé strany stála jedna žena. Střídavě braly do rukou větší hrsti lnu, švihly s ním na drhlen a protažením hřebenem zbavily len hlávek se semeny. Po tomto vymlácení se len svázal do otepí a většinou odvezl do pazderny k dalšímu zpracování. Topení a sušení lnu měl na starosti pazderník. Vlastní práci se lnem vykonávaly ženy (tředle). Na mědlici zbavovaly len slamnaté části (pazdeří). Takto vytřený len se svázal do otepí a prodával. Část vytřeného lnu si hospodář ponechával pro vlastní potřebu.
Vytřený len se musel na hachlovačce (hřeben, opatřený dlouhými železnými hřeby) vyčesat. Len se dvakrát machloval. Prvně co se vyčesalo se nazývalo koudel. Z druhého machlování vyčesaná část se nazývala pařízka a v ruce zbyl už čistý len. Z koudele se na přeslici upředla silná nit, ze které tkadlec utkal hrubé plátno. To se používalo na šití pytlů. Pařízka se rovněž upředla na přeslici na slabší nit. Z té také tkadlec utkal plátno, ale také ještě dost tuhé. Z takového plátna už se šily košile a z obarveného na modro i kalhoty.
Z pěkného lnu se předla nit tenká, ale na kolovratu. Z té se utkala už jemnější látka (kanafas). Rozdíl je v tom, že kolovrat má větší kolo než přeslice, a tím se cívka rychleji točí a nit více zatáčí.
Motovidlo bylo kolo s počítadlem a na čtyřech ramenech natáčely se nitě v přadlena.
Za zimních večerů sešly se ženy na přástky. Přinesly si stoličku a kolovrat a posadily se kolem světla. V 19. století svítilo se ještě často loučemi. Louč byla až 1 m dlouhá tříska, upevněná ve skřipci na sloupku postaveném v nádobě s vodou, do které padaly oharky. O tom, jak se mlátil len mně vypravovala A. Novotná z České Jablonné, čp. 12, narozená v roce 1920, která tuto práci ještě vykonávala. Doplňující text o zpracování lnu jsem z části převzal z článku Josefa Horského Pěstování a zpracování lnu v České Jablonné (Přibyslavský čtvrtletník, č. 2/2001.), kde se o zpracování lnu píše obšírněji.
Brambory. Nejprve se musely připravit brambory k sázení. Menší do průměru 5 nebo 6 cm se sázely celé. Větší se pak rozkrájely na dva až tři díly, a to tak, aby na každém byla nejméně dvě očka. Prosypaly se popelem, aby řezné plochy tolik neosychaly.
Brambory se sázely po žitě a pšenici. Pole se uvláčilo a dřevěným rádlem v plužňatech (kolečkách) se udělaly shonky. Dříve se používala obyčejná plužňata, ale práce s nimi byla obtížná, protože obě kolečka šla po povrchu pole. Lepší práce byla s vozkou (prodlouženým hřídelem plužňat). S tou už jedno kolo jelo v hotové brázdě, a proto se rádlo už lépe vedlo. Zásadou bylo mělce shonkovat a hlouběji zaorávat.
Po zasázení se za 10 nebo 14 dní brambory uvláčily. Dobré na to byly staré brázdy s dřevěnou kostrou a železnými zuby, protože byly lehčí než železné a brambory se nevyvlačovaly. Když začaly brambory „vylézat“, ooraly se zase s vozkou a uvláčily. Poté se ještě dvakrát ooraly s železným rádýlkem s jednou krávou. Potom už se jenom vytrhal větší plevel nebo bodláky a už se mohlo jen čekat, že Pán Bůh dá příhodné počasí a brambory se vydaří. Po svaté Anně (26. července) se říkalo, že už se mohou ranné brambory kopat na jídlo.
Po žních byl čas na sklizeň otav a potom příprava na setí ozimů. Rozvážel se hnůj z kompostů na hromádky, které se potom rozhazovaly (rozkejdaly) po poli. Následovala orba jeteliště a plochy po pelušce a hrachu. Potom zasetí žita a pšenice.
Vlastní sklizeň brambor nastala až ve druhé polovině září. Nejprve se vybralo čtyři nebo pět brázd na ouvratích (souvratích). Potom se rádlem rozoraly brázdy brambor, vždy přes jednu brázdu. Po vybrání lichých brázd se rozoraly zbývající – sudé. Když bylo sucho, lezlo se po kolenou, rukama se rozhrnovala hlína a z ní se vybíraly brambory. Za pěkného počasí bylo docela příjemné rozhrnout teplou hlínu. Horší ale bylo, když se ochladilo nebo když pršelo. Někdo také rozhrnoval ve stoje brambory motyčkou, ale od toho po chvíli bolela záda. Brambory se většinou hned odvážely. Jedině, když se vybralo více, než se stačilo odvézt, daly se na hromadu a přikryly bramborovou natí (strbouly).
Po vybrání celého pole se brambořiště uvláčilo a vyvláčené brambory dovybíraly. Bramborová nať se odvezla domů na stlaní. Kdo ji nutně nepotřeboval, sházel ji na hromádky a spálil. Po vybrání brambor se brambořiště mělce přeoralo rádlem (říkalo se, že se přemyšuje). Za oráčem musel ještě někdo chodit a vyorané brambory dosbírat. Při hluboké orbě se už brambory nesbíraly, jen větší se vykoply navrch – na oranici – a pak se sebraly.
Ráfový vůz. Dnes už se těžko dají dohromady názvy všech částí vozu a orného nářadí. Některé mi poskytli hospodáři z České Jablonné: Věroslav Kašpárek z čp. 2 a Jaroslav Sobotka z čp. 23.
Oj pokračovala rameny přes přední nápravu. Na konci ramen podiž (podnížka) podcházela pod rozvoru. Na začátku ramen osazení pro rozpory a také na nich umístěna brzda – šlajf. Na šlajfu byly brzdící špalky – pracny. Na železné nápravě bylo dřevo – nápravní a na zadní polštář s klanicemi. Na přední nápravě a nápravníku otočný polštář – plén (oplín), otáčel se na železném kolíku, říkalo se mu srdeň. Rozvora spojovala obě nápravy. Na polštářích byl položen koš. Na něm vpředu a vzadu zástavky. Povozníci měli před předním zástavkem šejstrok – sedadlo. Na dopravu brambor se používala truhla – fasuněk, koš, čela, postranice pevně spojené. Po stranách uzavíratelné okenice na vypouštění brambor. Pamatuji ještě starý vůz s dřevěnými nápravami a nepraktickou brzdou na rozvoře na zadní kola. Kola vozu: hlava s nábojem, paprsky (špice), loukotě a železný ráf. Na žebřiny se vůz prodloužil. Dolní dřeva žebřin se vpředu a vzadu spojila brýlemi (železa na konci s oky). Na vrchních podélných dřevech s nosy vpředu byly železné trny a na ně se nasadily dřevěné rozpěráky. Spodní a vrchní dřeva byla spojena mečíky. Žebřiny na přední i zadní straně nápravě podpíraly líšně, na nápravě jištěné zákolníčkem. Vrch žebřin vpředu i vzadu stažen řetízky, na upevnění pouzníku při sklizni obilí; uvazoval se vpředu na oji a při sklizni sena, vpředu pouza (silné ráhno) přitažená řetízkem a vzadu uvázaná pouzníkem (utahovací provaz) na rozvoru.
Orná nářadí. Sakovák byl jednostranný, jednoradličný pluh. Tříradličný a jednostranný pluh se nazýval harka. Obracecímu pluhu se dvěma radlicemi na dřevěné hřídeli se železnými klečemi a dřevěnými rukojeťmi se říkalo tuplák. Na radlici (odhrnovačce) byly odnímatelné náklady; splaz za radlicí udržoval stabilitu pluhu.
Plužňata s krátkou nápravou, menší ojí a dvěma kolečky. Nad nápravou zvýšená část se nazývala beránek; měla železný kruh, v němž byl ukotven hřídel pluhu pomocí železného kolíku. Posouváním hřídele pluhu se určovala hloubka orby. Na některých plužňatech se oj dala vychýlit mimo podélnou osu pastrnákem (železný kolík); oralo se jedním koněm.
Rádlo, mimo radlice (slupice), bylo celé dřevěné a hřídelem spojené s plužňaty. Drželo se jednou rukou.
Radýlko na proorávání brambor bylo mimo hřídele celé železné se dvěma kolečky nastavitelnými na výšku, s klečemi na obě ruce. U radlice byly rozevíratelné odhrnovačky (křídla).
Vozka s delší nápravou sloužila na shonkování brambor.
Mlácení cepy. V I. polovině 20. století, ještě před nástupem socialismu a mechanizace ve velkém, se cepy mlátilo jen žito na žitnou slámu pro výrobu povřísel. V 19. století, než se objevily první jednoduché mlátičky, se takto musela vymlátit celá úroda obilovin. Byla to velmi náročná ruční práce.
Snopy se položily těsně vedle sebe do řady na mlat a svrchu se po jedné straně omlátily. Pak se snopy obrátily a omlátily se po druhé straně. Říkalo se, že se oklepaly. Potom se oklepané snopy postavily stranou a jedním snopem, který se použil jako koště, se vymlácené zrní smetlo na stranu. Poté se třetina snopů rozvázala, rozprostřela na mlat a mlátilo se znovu. Po omlácení jedné strany se celá vrstva obrátila na druhou stranu. Obracelo se tak, že se část vrstvy u klasů shrnula, uchopila se oběma rukama a jedním pohybem obrátila. Po vymlácení druhé strany se vymlácená sláma svázala do velkých otepí dvěma povřísly.
Nejlépe se mlátilo, když byl mlat zmrzlý (byl z upěchované mazné hlíny) a cepy na něm jen zvonily.
Po vymlácení žita, určeného na povřísla, došlo na jejich výrobu. Nebyla to špatná práce, ale vyžadovala trochu obratnosti.
Dříve, dokud nebyly mlýnky (fukary, fofry) ani čističky mlátičky, čistilo se obilí vátím. Vyčistil se kus mlatu a dřevěnou lopatou krouživými pohyby se zrní rozhodilo. Plevy zůstávaly blíž a zrní odlétlo dál.
My jsme doma mlátily jen ve dvou nebo ve třech. Nebylo těžké se zařadit, aby rytmus úderů cepů byl pravidelný. Ale dříve, dokud nebyly mechanické mlátičky a všechno obilí se mlátilo jen cepy, bylo ve větších hospodářstvích 4, 5 i 6 mlatců. To už bylo umění se správně zařadit, aby se rytmus zachoval. Když se mlátilo šesti cepy, jakoby říkaly: Tak-to pán tři mlat-ce po-bí-zí do prá-ce. Pojď na mlat, dám ti plat. Toto pořekadlo se dalo použít i při mlácení ve třech. V pěti to zase bylo: Půl pá-tý mí-ry, půl pá-tý mí-ry. Ve čtyřech: Snop na pat-ře, shoď ho brat-ře. Ve třech: Jed-na dvě tři, my jsme brat-ři. Ve dvou: Jed-na dvě, Hon-za jde. Podobných říkanek bývalo více.
Násada cepů, říkalo se jí cepiště, je na konci opatřená kováním s okem. Jím je provlečen očepek, který spojuje cepiště s bijákem. Očepek je z vepřovice a koženými řemínky (ouvazem) je upevněn na bijáku. Ten je z tvrdého dřeva.
Nejstarší jednoduché mlátičky se začaly používat ve druhé polovině 19. století. Většinou byly poháněny žentoury, kterým se také říkalo keply. Tažná síla zvířat (koní, volů i krav) chodících v kruhu byla přenášena převody na mlátičku. V menších hospodářstvích, kde nebylo místo na žentour, se mlátička roztáčela ručně klikou na větším kole (železném nebo dřevěném), které sloužilo také jako setrvačník.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století, po zavádění elektřiny do vesnic, došlo také ke snadnějšímu způsobu mlácení. Větší hospodáři už v té době vlastnili výkonnější mlátičky – vytřásačky, ale k nim bylo ještě nutné na čištění zrní používat mlýnek (fukar). Ty nahradily stále výkonnější moderní čistící mlátičky.
Mlácení pomocí žentouru u méně pokročilých hospodářů přežívalo až do druhé světové války. I ruční pohon mlátičky se vzácně používal až do té doby.
Po zavedení elektřiny se u malých jednoduchých mlátiček nahradilo velké kolo s klikou menší řemenicí, aby mohly být poháněny elektromotorem. Bylo to velké ulehčení, protože točit kolem a ještě v prachu z obilí nebyla zrovna snadná a příjemná práce. K takové mlátičce byl připevněn dřevěný stůl, na který se podávaly snopy obilí a na něm se také rozvazovaly. Podávání snopů většinou zvládl starší školák, když zrovna nemusel jít do školy. Jedna osoba rozvázané obilí po slabších vrstvách podávala do mlátičky. Při mlácení tzv. pohrabků nebo hrachu a pelušky se při podávání do mlátičky používalo malé, ometené březové košťátko.
Další člověk před mlátičkou zvláštními hráběmi, širokými asi 25 cm se třemi zuby, padající slámu z mlátičky odhraboval a podával za sebe dalšímu, který slámu vázal do velkých otepí. Kdo vázal slámu, musel ji vytřást, aby se do slámy nedostalo zrní. Vespod při tom zůstávala drobná drť (klásky, rozbitá sláma, plevy i zrní) – říkalo se jí ouhrabky. Po vymlácení dávky obilí (jednoho verše, jak se říkalo) se ouhrabky přesívaly na ouhrabeční řetici krouživým pohybem a zbavovaly se zrní a plev. Řetice byla kruhová, v průměru asi 70 cm, stočená ze dřevěného pásu, silného asi 1 cm a širokého asi 15 cm. Na něm bylo upevněno síto s oky o průměru 1,5 až 2 cm. Byla ještě řetice ječmenná a žitná, která měla otvory 2x2 mm. Po vysátí ouhrabků se směs zrní a plev odhrnula stranou a mohla se dát mlátit další dávka. Nakonec se ovšem zrní muselo vyčistit na mlýnku (fukaru, fofru).
Ve žních se někdy mlátilo obilí přímo z vozu (žebřiňáku). Každé obilí, když bylo dobře suché, mělo svou zvláštní vůni. A tu už nikdy cítit nebudu. Nyní všechnu tu práci zvládne kombajn přímo na poli.
Žně. Ještě v polovině minulého století vypadaly žně úplně jinak než dnes a vyžadovaly i mnoho ruční práce, často v nepříjemném slunečním žáru.
Větší hospodáři, kteří měli koně, sekli obilí většinou velkým žacím strojem (hrsťovkou). Ten čtyřmi otočnými hráběmi z posečeného obilí utvářel větší hrstě (náklady), které se potom ručně vázaly do snopů a stavěly se do tzv. panáků. Některý menší hospodář sekl obilí jen malým žacím strojem (na trávu a jetel). To se ale posečené obilí muselo stejně odebírat ručně. Než se začalo sekat žacím strojem, musel se na okrajích pole jeden řádek obilí „posíct“ a odebrat ručně. Říkalo se tomu obsekávání.
Chalupníkům, kteří neměli stroje, nezbylo nic jiného, než posekat obilí ručně. V těchto malých hospodářstvích přežíval způsob sklizně přesně tak, jako v 19. století ve všech hospodářstvích včetně panských dvorů, kdy hlavním nástrojem při žních byla ostrá kosa. Tam ovšem probíhala sklizeň ve větším měřítku s více lidmi.
Pro plynulou práci při sečení obilí bylo zapotřebí alespoň 3 lidí a bylo dobré, když byl po ruce ještě nějaký školák, který by pokládal povřísla. Když obilí stálo, nebo bylo přihnuté ne jednu stranu, bylo sekání obilí lehčí než sečení na louce. Sekáč sekl obilí peroutkou (kosiště, upravené pro sečení obilí se dvěma sloupky, na nichž byl oblouk zapuštěný do kosiště a vypnutý drátem). Někdo měl oblouk potažený silným plátnem. Pro pravou ruku byla na kosišti tzv. bedla (držadlo).
Nejdříve dozrálo žito a ječmen. Žito se seklo dobře, zvlášť když nebylo od větru poválené. Horší práci měla odběračka; musela být při práci ohnutá. Srpem shrnula určitou dávku posečeného žita (říkalo se tomu náklad) a položila na povříslo položené na zemi. Žitné povříslo bylo asi z 15 stébel. Žita byla tehdy delší, a tak to bohatě stačilo na zavázání snopu. Povřísla pokládal zpravidla školák, když ale nebyl, tak odběračka sama, nebo jí pomohl ten, kdo vázal snopy. Obilí se začalo sekat až poněkud oschla rosa, na rozdíl od sečení na louce, kde byla rosa pro snadnější práci vítaná.
Když bylo nasečeno tolik, aby se to dopoledne, nebo do večera stačilo postavit do panáků, šlo se panákovat. Postavil se prostřední snopek, který se v klasech zlámal a k němu z každé strany po jednom snopku a do kříže také z každé strany jeden. Než se postavilo těchto pět snopů, bylo zapotřebí, aby je někdo podržel. Potom se k nim opět do kříže postavily další čtyři snopy. Klasy se stáhly k sobě a na ně se položil desátý snop zvaný čepice nebo klobouk. Ten se v polovině zlámal a spodkem otočil k východu. Druhá polovina snopu s klasy se rozprostřela tak, aby zakryla celý panák a chránila jej před deštěm, který přichází nejvíc od západu. Panáky se stavěly do řady. Strniště se pohrabalo pohrabáčem. Dříve to byl dřevěný pohrabáč asi 1,5 m široký s mnoha zuby, něco jako velké hrábě. Později se už používal kovový pohrabáč s ocelovými zuby. Ten byl lehčí a lépe se s ním pracovalo. Větší hospodáři měli pohrabáč na jednoho koně. Měl dvě kola, dvě oje a mezi ně se zapřáhl kůň. Vzadu bylo rameno s řadou ocelových prutů, které se dalo podle potřeby zdvihnout. Uprostřed byla sedačka, na které seděl kočí a ovládal koně a páku na zdvihání.
Mezi řadami panáků se nechávala větší mezera, aby se pohrabaný pruh strniště mohl zorat a zasít směskou (peluška, oves a hořčice) nebo jen samotnou hořčicí. Bylo to dobré poslední podzimní zelené krmení. Panáky se odvážely domů za 5 až 6 dnů. Žito se nenechávalo dozrát úplně, stačilo, když se zrno nechalo překousnout a v panácích zrno došlo.
Ječmen byl zralý většinou zároveň se žitem. Ten odběračka pokládala na zem, na řádek. Druhý nebo třetí den se obrátil. K obracení se používala hůlka hrábí a nebo slabá tyčka. Tou se podebral asi 1 m řádku pod klasy a převrátil se na druhou stranu. Po uschnutí se hráběmi shrábl na kopky (náklady) a dva nebo tři náklady se do velkých snopů svázaly povříslem. Takto se klidil i oves, zvláště, když byl kratší, nebo se stavěl do menších panáků po osmi snopech. Do takových panáků se dávala i pšenice. Vázaly se do povřísel z ovsa a pšenice. To se vzaly dvě hrstky stébel, kousek pod klasy se překřížily, přehnuly, zaklesly se do sebe a trochu překroutily. Když byl oves krátký, mohly se stavět i panáčky o 6 snopkách.
Velké snopy se dříve vázaly i roubíkem (knůtkem). To jsem ale neuměl, ani jsem to nikdy neviděl. Roubík byl dřevěný kolík se zaoblenou špicí asi 30 až 35 cm dlouhý. Když se velké snopy nestačily hned odvézt do stodoly, dávaly se do velkých panáků po dvanácti. Vespod devět a na vršek dva a na ně ještě jeden.
Dříve se seklo i hrabicemi. Ty byly těžší než peroutky. Na nich byly také dva sloupky spojené kořínkem s kosištěm a v horním sloupku byly upevněny dřevěné pruty, zvané rožně nebo rožence. Bylo jich pět a byly nad kosou a rovnoběžně s ní. Byla výhodná tehdy, když sekáč sám obilí pokládal na řádek. Zasekl do obilí, na rožních mu zůstalo usečené obilí, podebral je, nadzdvihl a po otočení je hrabicí položil na řádek. Dědeček mi to ukazoval a nebyla to zrovna lehká práce.
(Polensko, č. 1/2007, s. 15-22)
Autor: František Pometlo
Komentáře:
Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function Split() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:73 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 73