Články
Mlýny a mlynáři na Polensku, část I. (Ing. Milan Šup)
Na počátku 20. století klapalo v Českých zemích neuvěřitelné množství sedmi tisíc vodních mlýnů. Poměrně velké množství mlýnů bylo v provozu také na Německobrodsku, kam Polná patřila podle tehdejšího správního uspořádání. Politický okres Německý Brod tvořily soudní a berní okresy Německý Brod, Humpolec, Polná a Štoky.V politickém okrese Německobrodském, kde hlavní zemědělskou plodinou byly brambory, bylo v roce 1903 činných 109 vodních mlýnů v 63 místních obcích, což znamená, že v každé druhé obci okresu byl funkční mlýn. Vypovídá o tom přehled sestavený z Adresáře pro okres Německobrodský (vyd. Václav Kudrnáč v Turnově).
soudní okres Německý Brod Humpolec Polná Štoky celkem
místní obce 42 43 13 23 121
obce s mlýny 23 23 6 11 63
počet mlýnů 40 38 9 22 109
Mnohé z těchto mlýnů byly činné ještě na počátku 30. let 20. století. Podle statistických údajů bylo v tomto období v Čechách ještě 4362 fungujících vodních mlýnů a na Moravě a ve Slezsku 1537 vodních mlýnů.
V současnosti, na prahu 21. století, bychom funkční vodní mlýn jen obtížně hledali. Objekty bývalých mlýnů slouží dnes jako obytné, případně hospodářské budovy nebo jsou využívány k rekreačním účelům. Na některé vzpomíná, bohužel, jen písnička: „Na potoce, na potoce stával mlýn, dnes už je tam jenom halda rozvalin…“.
Mlynářství patřilo v minulosti k váženým a respektovaným povoláním. S rozvojem nových zdrojů energie, páry a elektřiny dochází od konce 19. století ke zprůmyslnění mlynářství, k postupnému zániku řemeslné práce mlynářů a činnosti četných vodních mlýnů.
Dnešní generace zná mlýny pouze z literatury nebo výtvarného umění z časů, kdy mlýny byly pro umělce studnicí námětů vybízejících k jejich ztvárnění. Nelze opomenout ani starší české filmy a pohádky pro děti občas vysílané televizí.
Vraťme se, v souladu s posláním našeho kulturně-historického a vlastivědného sborníku, na Polensko, kde i mlýny mají vlastní, bohatou historii.
Artikuly neboli statuta polenských pekařů a mlynářů dal jejich cechu Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu, pán na Polné, Přibyslavi a Chocni. Mají patnáct obsáhlých ustanovení stvrzených majitelem panství s doložkou: „Na potvrzení a pro lepší toho jistotu já svrchu psaný Rudolf Žejdlic ze Schönfeldu pečeť svou vlastní a přirozenou jistým mým vědomím dal jsem přivěsiti k tomuto listu dobrovolně, jenž jest dán na zámku v Polné v pondělí po sv. Vítu L.P. 1617.“
Dodejme, že cechy i v Polné začaly vznikat již v první polovině 14. století. Po „rebelii“ v roce 1547 je sice Ferdinand I. zrušil, avšak jeho nařízení, jak vyplývá i z výše uvedeného datování artikul polenských pekařů a mlynářů, nebylo důsledně uplatňováno. Cechy byly s konečnou platností zrušeny až v rámci liberalizace obchodu a řemesel v roce 1859. Společenskou funkci si však bývalé cechy zachovaly i v dalších letech. Cechovní tradici do dnešních dnů dodržují polenští řezníci, kteří mají nejstarší zachovalou, latinsky psanou, listinu z roku 1365.
Nejstarší kniha polenských pekařů a mlynářů je z roku 1759. Nahlédněme, alespoň krátce, do této knihy s Františkem Pojmonem v jeho díle Polná, popis dějepisný, místopisný a statistický. Zajímavý je soupis předmětů, který měl cech ve svém inventáři v roce 1651, do kterého náležela „matka pokladnice, příkrov, cechovní svíce, fagule, stříkač pro oheň, řebřík, korbel, hák, putýnka k ohni, dvě flinty, sekera, tabule cechovní, futrál na fagule a měděná nádoba na pivo“. Páni mistři svého řemesla zřejmě při jednání cechu netrpívali žízní. Pilo a hodovalo se i při pořízení korouhve v roce 1732. Nová korouhev stála podle pamětní knihy cechu „mimo všech outrat“ hotových 52 zlatých 26 krejcarů.
Kniha obsahuje „výtah všech poctivých mistrů, kteří ze starých knih do této nově založené knihy od nejstarších až do nejmladšího náležitě vtaženi jsou a budoucně budou“. O tento zápis se zasloužili v roce 1759 cechmistři Jakub Slaný, mistr pekařský a Antonín Čejka, mistr mlynářský. Také cechovní protokoly vedli páni mistři od roku 1759 až do roku 1852 pečlivě a z větší části v českém jazyku.
Artikuly každého cechu byly jakousi chartou a svým obsahem morálním kodexem toho kterého řemesla.
Nás především zajímá historie mlýnů v polenském regionu.
Z výše již zmíněné cechovní artikuly vyplývá, že již v roce 1617 stál v Polné vodní mlýn a mlynářem byl Antonín Čejka. S tímto jménem se setkáváme mezi staršími cechu i v dalších letech. Borskému mlýnu se, kromě názvu Štohanzlovský, v minulosti říkalo Čejkovský mlýn. V pořadí starších mistrů a cechmistrů cechu pekařského a mlynářského je v roce 1657 uváděn Martin Konzbul, mlynář a Jiřík Fridrich, mistr pekař. Mezi mlynáři jsou v letech 1732 – 1770 Jakub Čejka a Antonín Čejka. Dalších čtrnáct let byl cechmistrem Jan Rosendorfský a od roku 1784 do roku 1787 Jiřík Čejka, kterého vystřídal Jan Špinar. V letech 1791 – 1797 se setkáváme se známým mlynářským jménem Fiala – Jakubem Fialou. V dalších letech byl cechmistrem František Klíma, po něm opět mlynář Rosendorfský, tentokrát František, a konečně Josef Špinar, který v cechu působil od roku 1827 až do roku 1841. Pořadí starších mistrů a cechmistrů uzavírá v roce 1852 Josef Rosendorfský.
Podle berní ruly (první berní katastr pro Čechy), vypracované v letech 1653 – 1656, byly na polenském předměstí dva mlýny o jednom složení. Jeden z nich držel mlynář Jan Zastora, který prý patřil mezi nejbohatší občany na předměstí. Také v roce 1845, podle údajů J. G. Sommera, byli v Polné dva mlynáři.
Na přelomu 19. a 20. století byly v Polné tři fungující vodní mlýny – Borský mlýn Jana Štohanzla, Podleský mlýn Vincence Fialy a Podhorský mlýn Antonína Pospíchala. V místních obcích soudního a berního okresu polenského to byl mlýn Františka Křehlíka v Dobroutově, Václava Dobrovolného v Hrbově, Josefa Roseckého v Poděšíně a Matěje Procházky v Horní Věžnici. V Nížkově byly mlýny dva – Františka Hrubého, kde byla i stupárna, a mlýn Aloise Laštovičky.
Mlýny byly vesměs o jednom složení, což je označení pro mlecí soustrojí. Malým mlýnům o jednom složení taženém jen jedním kolem se lidově říkalo „mrňák“ a mlynářům, jejichž mlýn stál na potoce, se zase říkalo „potočník“. Někde byla součástí mlýna stupárna – správněji „stupovna“ – místo, kde se ve stoupách dělali z ječmene kroupy.
Pokud jde o mlynáře, je nutné připomenout, že v minulosti byla vrchnost majitelkou tekoucích vod a rybníků, stavěla při nich mlýny k potřebě svých dvorů a pivovarů a také k pohodlí poddaných. Vrchnostenská moc si osobovala i právo nutit poddané mlíti obilí ve mlýnech vrchností jim určených. V čase, kdy vrchnost byla držitelkou dominikálních mlýnů, pronajímala je nájemcům za podmínek stanovených v nájemní smlouvě. Nájemce se musel zavázat, že kromě placení nájemného povede počestný a bohabojný život a k němu přidrží také své lidi a čeládku, od přikázaných mu mlečů bude brát jen spravedlivé měřičné a nebude ve mlýně přechovávat cizí lidi. Zavazoval se ovšem i k poskytování výhod panským úředníkům, šafářům a dvorské čeledi. Mlynář, nájemce dominikálního mlýna, byl na vrchnosti zcela závislý. Na základě nájemní smlouvy byl kupříkladu mlynář Šimon Hrubý z Červeného mlýna nucen odebrat ročně z vrchnostenské vinopalny v Polné určité množství kořalky.
Vedle mlynářů dominikálních, kterým byly vrchností smluvně přikázány některé vesnice melivem, byli na panství polensko-přibyslavském také mlynáři rustikální, zvaní kontribuční nebo selští. Mezi ně patřili v roce 1789 na Polensku podleský mlynář Jakub Fiala, podhorský František Rosendorfský, Josef Lang v Kamenné, Jan Strnad v Hrbově, Jakub Čejka u Německého Šicendorfu, Pavel Drobný v Dobroutově, Martin Čejka v Horních Věžnicích, Florian Laštovička a Matěj Hrubý v Nížkově.
Soupeření mezi dominikálními a rustikálními mlynáři o mleče vedlo k četným sporům, které dlouhá léta zaměstnávaly vrchnostenské úředníky. Sporům se nevyhnul ani magistrát města Polné. Ten kdysi vystavil podhorskému a podleskému mlynáři atest, povolující mlíti komukoliv a kdykoliv.
Borský mlýn nazývaný mlýnem Čejkovským či Štohanzlovským klapával severozápadně od města u rybníku Bor v krásném zalesněném údolí říčky Šlapanky. Podle urbáře z roku 1636 byl o třech kolech. V roce 1688 měl čtyři složení a stupárnu. Dne 30. června 1769 koupil mlýn od polenské vrchnosti Jakub Čejka za 400 zlatých a 120 zlatých zákupní činže. Mletím náležely do Borského mlýna vesnice Německý Šicendorf, Horní Věžnice, Brzkov a Kamenná. Vedle mlýna stával ve II. polovině 18. století tzv. mlýn tabační, kde se patrně šrotovaly tabákové listy k výrobě šňupavého tabáku. V roce 1825 byl tabační mlýn zrušen a místo něho postavena pila. Podle dalších historických záznamů byl v roce 1841 ve vlastnictví Františka Čejky, v roce 1870 byl v Boru mlynářem jakýsi Hájek a od roku 1916 byl vlastníkem Jan Štohanzl. Mlynář Hájek začal vedle mletí obilí i s primitivní výrobou škrobu z brambor. Štohanzlova podnikavá rodina od roku 1916 dosavadní způsob výroby zdokonalovala a v roce 1930 měli již synové Jana Štohanzla Josef a Jindřich velké hospodářství, mlýn, škrobárnu a pilu. Vodního toku později využili ke zřízení malé vodní elektrárny pro dodávku energie k pohonu strojů, zařízení i světla. Silná konkurence ve výrobě škrobu byla příčinou zastavení této výroby v roce 1940. O rok později byl ukončen i provoz pily a mlýna. Pamatuji se, když jsme tam za války přivezli k semletí obilí za vejmelné – což byl poplatek za mletí. Bylo tam teplo a útulno, mlýn voněl obilím a moukou. Po zastavení mlýna jeho poslední vlastníci Josef a Jindřich Štohanzlové, oba staří mládenci, na svém hospodářství jen živořili. Tento stav trval až do jejich úmrtí v roce 1950 a 1951. V kouzelném údolí, kam příjemná procházka Pojmannovou stezkou od města trvá jen půl hodiny, místo veselého klapotu mlýna, se rozhostilo ticho. V padesátých letech Borský mlýn obydlel podivín, bývalý farář na penzi Varhánek se svou hospodyní, která o něj ve stáří obětavě pečovala. V zastřešených hospodářských objektech byla v polovině 60. let uskladněna již nepoužívaná, historická technika polenských hasičů. Zubem času a neudržováním byla znehodnocena a část rozebrali a odnesli nenechaví lidé. Škoda, mnohé ze starých stříkaček by dnes byly ozdobou leckterého muzea. Později mlýn již jenom pustnul. Dnes ho připomíná pouze velké mlýnské kolo, které zde zůstalo ponecháno jako památka v blízkosti rekreačního stavení.
Podhorský mlýn, zvaný také Rosendorfský, koupil v roce 1617 Jiřík Rosendorfský od mlynáře Vávry za 490 kop míšeňských. V roce 1657 byl na mlýně Václav Veselý a od roku 1666 Jan Měřínský. V průběhu 18. století se objevují jména těchto majitelů: Rosendorfská, zvaná Vodačka, Horáček, Veselá a po ní Veselý, nejspíš syn. V roce 1861 je veden na mlýně Josef Rosendorfský a od r. 1870 Antonín Pospíchal a Amálie, provdaná Dvořáková. Od roku 1916 mlýn vlastnil Antonín Dvořák. Od roku 1870 zde byla až do období I. světové války poměrně primitivní výroba škrobu. K zásadní změně došlo po roce 1923, kdy celý podnik převzal Jindřich Procházka a vytvořil z něj velký průmyslový kombinát zahrnující parní pilu spojenou s dřevovýrobou, mlýn a moderní škrobárnu. V roce 1948 byl podnik Jindřicha Procházky znárodněn, mlýn a škrobárna byly začleněny do národního podniku Amylon, který v padesátých letech zrušil mlýn i škrobárnu. V devadesátých letech 20. století byly objekty dřevovýroby, mlýna i škrobárny Na Podhoře (název Podhora má tato část města z doby, když nad ní byl les Zelená Hora) vráceny v restituci synovi bývalého majitele Jindřichu Procházkovi. V současné době zde působí prosperující firma Sapeli, vyrábějící široký sortiment dřevěných dveří a zárubní. Nový majitel dal obnovit hráz dnes pečlivě udržovaného Podhorského rybníku, napájeného Ochozským potokem.
Podleský mlýn byl v minulosti často uváděn jako Podvochozský. Od bývalého Podhorského mlýnu dojdeme proti proudu potoka k obnovené kapličce, do malebného údolí, až k Podleskému mlýnu, který zde stál zřejmě již počátkem 16. století. Mlýn s usedlostí patřil, a patří, starému mlynářskému rodu Fialů. Ti se usadili již ve fungujícím mlýně v roce 1650. Podleský mlýn můžeme zcela určitě zařadit k nejstarším mlýnům na Polensku. Dostupné prameny uvádějí v roce 1586 mlynáře Petra Džbánka, kterému patřil i Zápekelský dvůr. Kopec nad mlýnem se nazýval Hora Beranovská a býval tu obecní les. Mlýn byl zván „Pod lesem“ a také „Pánovým mlýnem“, určitě proto, že kdysi patříval majitelům hradu. Rod Fialů na mlýně, a s ním související zemědělské usedlosti, hospodařil 300 let. Po „vítězném únoru“ byl poslednímu majiteli Otto Fialovi mlýn, hospodářství i pozemky znárodněny. V roce 1950 bylo mletí trvale zastaveno, pole převzal Státní statek Polná. Počátkem 90. let 20. století byl majetek vrácen původním vlastníkům – rodu Fialů, kteří zdevastovanou usedlost zrekonstruovali a kromě bydliště zde našli uplatnění v úspěšném chovu skotu. Dobře udržované budovy mlýna dnes tedy slouží jiným účelům. K Podleskému mlýnu se vztahuje hezká pověst O stříbrné piksle (v publikaci Milady Kislingerové Polenské pověsti a povídačky, nakl. Linda Polná 2000). Po generace předávaný a mnohokrát upravovaný příběh je o mlynáři z Podlesa, který prý byl v době rekatolizace tajným Pikartem. Mnoho mlýnů, nejen v pohádkách, má svá tajemství, historicky nedoložená tvrzení. Na pověst o stříbrné piksle mlynáře z Podlesa vzpomíná Břetislav Rérych: „Sem za mlýn utíkali z Čech pronásledovaní prý Čeští bratří, kdežto na Moravě nalézali ochrany. Předchůdce nynějších mlynářů Fialů byl prý také tajný Pikart. Že byl zámožný a moudrý, zvali ho i na zámek k slavnostem, pokavad jeden zrádný mleč neuhlídal, jak pan otec, když vše usne, vyndává ze skrýše Kralickou bibli a v noci s celou rodinou čítá a uvažuje nad ní. A jak ho šikovně usvědčili! Tenkrát měli ve zvyku, že když pro něco poslali, dali s sebou věc, prsten, pikslu, aby domácí uvěřili. A tak na hostině vytáhli mlynáři z kapsy tajně stříbrnou pikslu, poslali s ní člověka do mlýna, aby mlynářka hned po něm poslala tu „Bibli“. Ona chudák poslechla a mlynář byl v nemilosti propuštěn a na ráno obeslán na zámek. Nepřišel. Do rána opustili vše a zmizeli z mlýna.“ (Polná, průvodce po městě a okolí, str. 69). Pouze dodejme, že mleč byl ten, kdo si dával ve mlýně mlít obilí, nikoliv zaměstnanec mlýna.
Panský mlýn. Mlýny a pivovary se podílely na příjmech Polensko-přibyslavského panství a vrchnost si těchto odvětví velice hleděla. Nejstarší, snad panský mlýnek, zvaný Červený nebo také U Slavíčku, stával nad Peklem. Bylo to v místě nynějšího chobotu rybníku Pekla, na Zhořském potoce, kde údajně bývalo pohanské pohřebiště. Zrušen byl v roce 1480, když majitel panství Viktorin z Kunštátu vybudoval dnešní patnáctihektarový rybník Peklo. Zatopený mlýnek byl v tomtéž roce nahrazen nově postaveným panským mlýnem na „Velké vodě“, pod rybníkem Plac. Pod horní budovou bývalé panské barevny vedl z rybníku Plac velký vodní náhon na mlýnské kolo. Pozdější majitel Václav Pojmann dal na místě vodního kola postavit Francisovu turbinu s generátorem. Vyrobený elektrický proud pak poháněl pražící pánve při výrobě dextrinu. Panský mlýn „Na velké vodě“ drželi majitelé panství až do roku 1769, kdy ho prodali Antonínu Čejkovi. Ve smlouvě o koupi a prodeji je uváděn jako „Horní mlýn v Polné“ nejspíš proto, že v té době byl v majetku panství i „Dolní mlýn“ pod rybníkem Bor, zakoupený mlynářem Františkem Čejkou až později, v roce 1841. Smlouva o koupi a prodeji tzv. Horního knížecího ditrichštejnského polenského mlýna z 15. dubna 1769 byla vyhotovena v jazyce německém s tím, že kupní suma 2000 zlatých bude splacena v polenském knížecím důchodu do 30. července 1769. Ve smlouvě o dvanácti odstavcích se dočteme, že do mlýna jsou připuštěni lidé z vesnic Dobroutov, Malá Věžnice, Záborná a Hrbov. Za zmínku stojí i ustanovení a závazek kupujícího, že „proti častějšímu nedostatku vody na mletí, než jest uvedeno ve smlouvě, bude dáno do každé roury, odtékající z Pekla, prkno, aby se voda udržela, při čemž musí býti dbáno pozornosti, aby ryby nechcípaly“. A doslovně závazek: „Nakonec, jestliže povede mlynář bezbožný a nepořádný život a měl by k němu svoji manželku, děti a domácnost, kdyby dokonce vyznával Husitské náboženství, propadne jeho mlýn ve prospěch vrchnosti a bude konfiskován. Dále nemá přechovávat cizí nezákonné živly a má ctít vrchnost, která má za něho odpovědnost“. Co k tomu dodat? NIHIL NOVI SUB SOLE – Nic nového pod sluncem.
Autor: Ing. Milan Šup
Komentáře:
Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function Split() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:73 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 73