Články
Moje vzpomínky na květen 1945 (Josef Laška)
Od událostí, které se přihodily na konci války, uplynulo v tomto roce již 64 let, ale v mé paměti stále zůstávají jako živé.Květen začínal jako jiné jarní měsíce pěkným počasím, rozkvetlými loukami, ovocnými stromy a zelenými lány polí. Dne 5. května 1945 začalo Pražské povstání. V rádiu jsme mohli poslouchat stále nové zprávy, co se v našem hlavním městě děje. Radiopřijímač jsme s otcem umístili do otevřeného okna našeho domu, aby vysílání bylo slyšet do návsi, protože většina občanů v Hrbově rádia nevlastnila. Náš rozhlasový přijímač amatérsky vyrobil technik Bohuslav Zelený z Polné. Ovšem signál se dal „chytit“ dobře i přesto, že byl přístroj sestrojen takřka „na koleně“. Mohli jsme tedy kvalitně poslouchat i takové stanice jako Londýn či Moskva, i když to bylo okupanty zakázáno.
Na nás naštěstí při poslechu nikdo nepřišel. Přitom v Hrbově to bylo větším rizikem, než jinde, hlavně proto, že v obci tenkrát dočasně bydleli němečtí vystěhovalci, tzv. „Národní hosté“, prchající před Rudou armádou z východu. Pravidelný poslech zakázaného vysílání byl v posledních měsících války v naší rodině již zažitým pravidlem a zůstal, naštěstí, neodhalen. V obci bylo již od března roku 1945 živo. Lidé se scházeli, radili a přemýšleli, co bude dál. Vždyť v republice byla spousta Němců; válečná fronta se blížila a německá vojska ustupovala na západ. Nikdo nevěděl, čeho mohou být vojáci schopní a co všechno se ještě může přihodit.
Počátkem května 1945 byla v obci vytvořena domobrana; ve dvojicích a menších skupinách sledovala pohyby různých skupin přes Hrbov. Hlídky měly jen jednu starou, opravenou vojenskou pušku s několika náboji, ale někteří, i když nevojáci, byli odhodláni i přesto bojovat.
Jednou v noci projížděla obcí německá kolona a někteří občané na ni chtěli zaútočit. Jen razantním jednáním ostatních, rozumně uvažujících mužů, k tomu nedošlo. Následky plynoucí z tohoto nerozvážného jednání si všichni uvědomili až později. V té době projížděly početné německé jednotky Polenskem. My, Hrbovští, jsme dostali zprávu, že u brzkovského mostu na louce se nachází vojenský nákladní automobil se střelivem. Bylo rozhodnuto, že se munice z tohoto vozidla zmocníme. S Aloisem Paříkem a Františkem Peřinou jsem se navečer vydal přes les Vápenka k brzkovskému mostu. Na silnici jsme objevili dvoukolovou káru, kterou zde zanechala německá armáda. Pokračovali jsme k místu, kde stálo opuštěné auto. V okolí ležela mrtvá těla německých vojáků. Měli jsme naspěch, proto jsme naložili pár bedniček nábojů a vraceli jsme se po silnici ve směru k Polné domů. Když jsme procházeli velkou zatáčkou v lese, zaslechli jsme hukot blížících se aut. Mysleli jsme, že to jsou již Rusové, ale teprve když nás míjeli, zjistili jsme, že jsou to Němci. Naštěstí si nás nevšímali a spěšně pokračovali směrem na Polnou. Až později jsme se dozvěděli, že jeli do Polné osvobodit německého generála, který tam byl držen v zajetí v hotelu U Zlaté hvězdy. Potřebovali se do Polné dostat nepozorovaně a rychle, a to nám zřejmě zachránilo život. Nebezpečí, do jakého jsme se při naší výpravě dostali, jsme si uvědomili až později.
Na silnicích v okolí Polné byl stále větší ruch. Od 9. května 1945 byl neustálý pohyb armád, jak německých, tak ruských a rumunských; občas byla slyšet i střelba. U nás v Hrbově byl klid, ale v Polné a v Záborné se střílelo. Lidé přicházeli ve styku s ustupujícími Němci o život, nejvíce v Záborné, kde při přestřelce byli zabiti čtyři místní občané.
Polnou také projížděla ruská Koněvova armáda směrem k Praze. Jako kluci jsme v Polné stáli u památníku padlým na Husově náměstí, kam jsme dojeli na kolech. Přišel ke mně mladý ruský voják a požádal mě, zda bych mu své kolo nepůjčil, protože si potřebuje někam zajet. Půjčil jsem mu ho s tím, že na náměstí počkám a až to vyřídí, že mi ho vrátí. Přijel asi za hodinu a kolo mi opravdu vrátil.
Nepříliš kvalitní snímek z počátku května 1945 dokumentuje protitankové zátarasy proti postupu sovětských vojsk, postavené na silnici směrem na Hrbov a Brzkov
v prostoru u hřbitova sv. Barbory
Mezitím se u nás v Hrbově objevily početné skupiny německých vojáků z Schörnerovy armády.1) Přijely směrem od Špinova a v obci začaly připravovat palebná postavení a chystaly se k útoku na Polnou. Místní „Národní hosté“ však velící důstojníky upozornili, že Polná je plná Rusů a od bojové akce je odradili. Proto se německé velení této skupiny vojsk rozhodlo ustoupit zpět směrem na Špinov. V lese Mastník, kde část kolony zastavila, byly tyto jednotky pravděpodobně rozpuštěny. Wehrmacht tam zanechal větší množství vojenské techniky včetně zásob. Vojáci se rozešli – každý na vlastní pěst. Mnozí se již v civilním obleku vydali na dlouhou cestu do Německa, někteří se potulovali bez cíle po lesích a byli později zadrženi jako váleční zajatci. S jedním takovým dezertérem se setkal v lese i syn rolníka z Brzkova, mladý Jaroslav Wasserbauer, který tam byl Němcem, bohužel, zastřelen.
Když lidé v Hrbově zjistili, že se poblíž vsi nacházejí vozidla s proviantem, vydali se do lesa, vzdáleného asi 2 km, jak mezi sebou říkali „na veletrh“. Na zemi a v autech se povalovalo velké množství nejrůznějších věcí. Potraviny, ošacení, pracovní nástroje… celý trén2) – majetek německé armády. Já jsem se do Mastníku taktéž vydal, poprvé se strejdou Bedrou, ale to po nás jeden německý důstojník začal střílet. Byli jsme hned na okraji lesa na pravé straně, vzdáleni od silnice asi 500 m. I po tomto zážitku jsem se přesto do lesa vydal znovu s mladším bratrem Bohoušem; odchytili a zabrali jsme tři jezdecké koně, jeden byl ještě osedlán. Nasedli jsme na ně a jeli domů. To však už byli v Hrbově Rusové. Při příjezdu do obce nás zastavil ruský kapitán ze štábu a chtěl po nás, abychom mu koně vydali. Odpověděl jsem mu, že se chci povozit a pak že mu koně vydám. Doma jsem koně uvázal pod kolnu a šel si zase „po svých“. Když jsem se vrátil, byli oba koně, nádherná zvířata, pryč. Zůstal jenom jeden, z kterého jsem sundal sedlo a dal je do stodoly. Ale ani ten třetí kůň nezůstal ušetřen, protože i se sedlem si ho odvedli Rumuni.
Z „kořisti“ po mé výpravě mně nezbylo skoro nic; jen puška, kterou mi zase později sebral ruský voják, když ji uviděl na zápraží, kam jsem zbraň postavil. Vyndal z ní patrony a hodil ji na jejich vůz, se kterým stál na dvoře.
V obci vznikl v těch dnech Revoluční národní výbor. Byl jsem jmenován spojkou na vyřizování agendy mezi Polnou, Hrbovem a Špinovem. Doručoval jsem různé písemnosti, např. povolávací rozkazy apod. Když přijel pluk rumunské armády, dělal jsem jim průvodce. Do Brzkova, přes Foltův dvůr a dále přes lesy jsem vedl vojenskou skupinu s rumunským důstojníkem. Bylo asi 21 hodin večer. Šel jsem v čele jednotky, s kulometčíkem, celou cestu jsme se bavili, jelikož uměl slovensky. Mně bylo v té době devatenáct a jemu 24 let. V lesích všude kolem se ozývala střelba, tak postavil kulomet směrem k místu, odkud ji bylo slyšet nejblíže. Čekali jsme, ale nic se nedělo, tak jsme v cestě pokračovali. V Brzkově jsem rumunské vojáky opustil „Za Krajskova“, u té lipky, která tam za střediskem živočišné výroby stojí dodnes.
Protože po 9. květnu zůstaly na Polensku posádky ruské a rumunské armády, přišla žádost, aby obec poslala bryčku s koňmi pro ruské doktory. Ti měli provést zdravotní kontrolu ve vojenských posádkách. Byl jsem poslán já. Dostal jsem koně od Klusáčků, postroje a bryčku od Doškových. Zapřáhl jsem a jel do Věžničky, kde na mě oba doktoři a jejich sluha již čekali. Když skončili kontrolu ve Věžničce, nasedli jsme a jeli do Dobroutova. Při vyjíždění z Věžničky, v pravotočivé zatáčce, najela pravá kola vozu na mez a bryčka se nahnula nalevo. Doktorka zakřičela a z bryčky vyskočila, protože měla strach, že se celý vůz překlopí. Otočil jsem se z kozlíku na ni a povídám: „Nebojte se, nahoru nepoletíte a dole Vás najdou.“ Ten jejich sluha jim to přeložil a ona se tomu ještě v Záborné smáli. Když jsme sjížděli kolem Březiny, ptal se mě doktor, hodností kapitán, který pocházel až někde od ruské Tuly, kde je místo, kde byla nalezena zavražděná Anežka Hrůzová. Překvapilo mě, že tento příběh taky zná. Já jsem to přesně nevěděl, protože na tu stranu jsem s kamarády nechodil. Po kontrole v Dobroutově a Záborné jsem kapitána požádal, aby mně napsal potvrzení, že koně i bryčka jsou přiděleny pro Rudou armádu. To pro případ, že bych potkal Rumuny, kteří by mě o koně s povozem chtěli připravit. Ze Záborné jsem odjížděl už za tmy polní cestou do Hrbova a přes trať zvanou Mýhal. V kopci mně vypadl šroub z rozporky u vozu, ten jsem ale naštěstí našel, dojel domů a koně i bryčku v pořádku majitelům odevzdal.
Po 9. květnu se přihodilo hodně událostí, které mohly mít pro mnohé lidi nedozírné následky. Dospělí i děti, hlavně kluci, třeba nasbírali střelivo, náhradní hlavně od kulometu a večer ze dvou stran vesnice po sobě stříleli. Jediné štěstí, že se nikomu nic nestalo. Lidé našli na Mastníku munici, nebo také víno, které konzumovali; přitom nepřemýšleli, co vlastně mají v rukou. Pan Chalupa našel u Mastníku ruční granáty. Ve vsi byli ruští vojáci… a i když panoval válečný stav, večer před naší chalupou (Hrbov, čp. 17), kde byl most a pod ním 4 m hluboká rokle, vzal granát, který odjistil a vhodil pod něj. V ruské jednotce v tom okamžiku vznikl poplach, pana Chalupu zajali a v bytě u Pytlíků vyšet-řovali. Hrozilo mu dokonce zastřelení. Po incidentu byl k případu přivolán také starosta Hrbova – František Pařík, můj strýc. Ten byl v I. světové válce zajatcem v Rusku, a proto uměl docela dobře rusky. Za Chalupu se přimlouval, vysvětloval, že zcela jistě nešlo o útok na ruské vojáky, ale vlastně o „klukovinu“. Říkal Rusům, že Chalupa je dobrý člověk a že byl vojákem. Tím mu zachránil život. Ruský velitel ho nakonec propustil s důrazným napomenutím.
Rusové na Vysočině zůstali ještě pár dní po 9. květnu. U nás v domku se jich také několik zdržovalo. Vždy byli dobře pohoštěni. Z posádky ve Veselí u Bohdalova, kam byli poté z Hrbova přemístěni, a kde se zdrželi déle, k nám přijížděli občas ještě na návštěvu a cítili se u nás doma velmi dobře.
Květnové dny roku 1945 uplynuly, život se postupně vracel do normálu. Z Hrbova odešlo hodně mladých lidí, kteří byli zaměstnáni ve válce u sedláků. Bylo jich 24, takže v populaci obce to bylo velké číslo. V poválečných letech odcházeli i další mladí z vesnice, většinou do průmyslu. V roce 1947 jsem odešel i já. Nastoupil jsem na brigádu do dolů v Kladně a v roce 1949 jsem byl povolán do základní vojenské služby. Po návratu jsem se vrátil domů a šel pracovat do JZD. Na válku a události ve vsi se pomalu zapomínalo. Jenom nám, kteří neprožili po-slední válečné dny doma „za pecí“, se intenzívní prožitky navracejí.
Jak by se události vyvinuly, kdyby skutečně došlo k vojenskému střetu části Schörnerovy armády s postupující Rudou armádou v pro-storu Hrbov-Polná, již dnes nedokážu posoudit. Hrbov, ale možná i Polná zůstaly nakonec ušetřeny jenom díky přítomnosti německých válečných utečenců ze Slezska, kteří se v těch dnech v Hrbově nacházeli.3) Zda by došlo k větší bitvě a co všechno by to přineslo – to již zůstane v rovině spekulací.
Jsem přesvědčen, že je přínosné si takové události připomínat – pro poučení.
Poznámky:
1) Ferdinand Schörner (1892–1973), nacistický generál, polní maršál němec-kého Wehrmachtu, na konci války velel skupině armád Střed na území Protektorátu Čechy a Morava
2) Trén – (z franc.) – vozatajstvo, zásobní oddíl s vozy
3) Dle výpovědi pamětníka Jana Krátkého bylo ve dnech 8. a 9. května 1945 v Hrbově a okolních lesích připraveno střetnout se s Rudou armádou 400 až 500 německých vojáků, většinou pěchota s kulomety, několika lehkými děly, obrněnými transportéry… Hlavní část vojenské techniky odjela 9. května v odpoledních hodinách přes Nížkov směrem na Žďár a její další osud je neznámý. V lese Mastníku zůstal pouze zásobovací oddíl s vojenskou kuchyní a několik nákladních aut.
Použitá literatura: Polensko 3/2009, s. 11 - 17
Autor: Josef Laška