Články
Ó Elskokles - jest jen dnes... (MVDr. Ivan Prokop)
Ó Elskokles - jest jen dnes... /Příběh polenského insitního básníka Antonína Neuwirtha - Tino Virta/Obchodník a naivní básník Antonín Neuwirth se narodil 5. ledna 1895 v Polné otci pocházejícímu z Dobronína a matce rozené Beranové z Polné jako třetí ze čtyř synů. Otec byl svými rodiči vyděděn a hledal obživu u sedláků na Jihlavsku jako deputátník. Rodinu však brzy opustil. Matka se živila jako kojná a vychovatelka dětí v zámožnějších rodinách, později dokonce i ve šlechtické rodině Kolowratů v Praze a ve Vídni. I ona svoje děti na dlouho opouští, a tak její syny vychovává babička Marie Beranová bydlící tehdy v Nové ulici v Polné. Až teprve po ukončení povinné školní docházky si mat-ka bere svého Toníka k sobě do Vídně, který zde nastupuje do učení v kožešnické firmě Roubíček. Po vyučení v roce 1912 odchází pracovat do jihlavské Kohlíkovy kožešnické továrny. V roce 1915 jej zde zastihuje povolávací rozkaz, kterým je vržen do zákopů 1. světové války na italské frontě. Tři roky slouží v nepředstavitelně těžkých podmínkách v rotě „horských myslivců“. V zimě roku 1917 těžce omrznul a onemocněl akutní revmatickou horečkou. Je transportován do vojenského lazaretu v Linci a v roce 1918 repatriován jako válečný invalida do Polné, kam přijíždí o holi s nohama obalenýma koženými laptěmi. Je mu teprve 23 let. V domku své babičky Beranové pod rybníkem Špačákem si zřizuje dílnu a vyrábí čepice. Probíjí se těžce poválečnými lety, kdy kupní síla lidí byla nízká, a tak ře-meslo příliš nevzkvétalo. Až teprve v roce 1923 se na něj usmálo štěstí, když výhodně získal licenci na provozování trafiky. Tu si zřídil v Třebízského ulici v domě U Vencelidesů č. 59, který nakonec v roce 1927 kupuje od majitele místní sodovkárny Františka Janků.
V roce 1927 se žení s Emilií Duškovou z Olešné (dnes Olešenka) u Přibyslavi. Při provozování trafiky ještě krátce vyrábějí čepice. Nastává přece jen radostnější poválečný život. Antonínova invalidita ustupuje a on se dokonce aktivně zapojuje do cvičení v polenském Sokole, jehož členem je už od roku 1912. Zde piluje k dokonalosti cvičení na svých oblíbených bradlech, se kterým se dostává na sokolské slety v letech 1932 a 1938 v Praze. V roku 1919 se stává pokladníkem regionálního Spolku válečných invalidů na Polensku. Sepisuje řadu žádostí válečných vdov o sociální podporu, o žebračenky apod. K odhalení památníku padlým na Husově náměstí v roce 1928 vyráběl trnovou korunu. Píchnul se však do prstu pravé ruky tak nešťastně, že po dlouhotrvajícím hnisavém zánětu mu prst znehybněl.
V roce 1928 se manželům Neuwirthovým narodil syn Antonín.
Své básničky začal Antonín Neuwirth psát ještě za svobodna, počátkem 20. let minulého století, kdy přijal i svůj pseudonym Tino Virt. Poslední opus je znám ještě z roku 1955. Je dochováno několik desítek básní, z nichž některé publikoval v Českomoravských lis-tech.
Po 2. světové válce prožívá snad nejšťastnější dobu svého života. Hraje ochotnické divadlo, přátelí se s polenským varhaníkem Josefem Kuhnem a hercem a operetním zpěvákem Milotou Holcmanem. Zajíždí s nimi za pražskou bohémskou společností, kterou obveseluje výbornou hrou na akordeon i svými básněmi, z nichž některé zhudebňuje.
Počátkem 50. let se přátelí i se spisovatelem a světoběžníkem Zdeňkem Matějem Kudějem, dávným to přítelem Jaroslava Haška, který do Polné zajíždí ke kratším pobytům u manželů Jana a Hany Vanžurových. S nimi pak Z. M. Kuděj tráví debatní večery v pivnici Parlament spolu s dalšími blízkými přáteli – muzejníkem Bedři-chem Neubauerem, dr. Otakarem Erhartem, Bedřichem Vomelou a naším Antonínem Neuwirthem. Kuděj znal Neuwirthovy básně, kterých si cenil pro jejich humor a recesistickou notu, o čemž svědčí poznámky v jeho dopisech adresovaných Haně Vanžurové. V nich neopomene básníka a trafikanta pozdravovat. Ve dvou z nich dokonce posílá veršovanou zdravici.
V Polné má Neuwirth svoji oblíbenou hospůdku U Kořínků na Husově náměstí vedle lékárny /dnes květinářství/. Zde se pravidelně schází společnost, která jej inspiruje a která jeho básním vděčně naslouchá. Žel, počátkem 60. let mu rychle slábne zrak. Číst může už jen za pomoci silné lupy. Ztrácí i sluch a v roce 1962 je postižen mozkovou mrtvicí s částečným ochrnutím pravé části těla. Přesto trafiku, která mu byla v roce 1949 znárodněna, stále provozuje. Do-konce si přibírá i podomní prodej losů státní loterie. Trafiku manželé Neuwirthovi udržují až do počátku roku 1972. Dne 22. listopadu 1972 umírá paní Emilie Neuwirthová a za 9 dní poté 1. prosince v nedožitých 78 letech i Antonín Neuwirth.
Do trafiky manželů Neuwirthových se vyběhlo po třech schůdcích. Chodili jsme sem s kamarádem Dušanem Tognerem coby desetiletí kluci, když nás deštivé počasí či zima vyhnala z ulice. Trafika byla propojena s bytem, a tak zde bylo vždy příjemné teplo a voněl zde opojně tabák. Zvonek na dveřích cinknul a ohlásil příchozího. Míst-nost obchůdku byla tmavá, až ponurá. Ve vysokém regálu vpravo byly uloženy cigarety značek Partyzánka, Globus, Lípa, Letka, Džunka, korejské cigarety v kulatých plechovkách, cigaretový tabák v krabičkách s bílými cigaretovými papírky. Volně ložený tabák sloužil i ke cpaní dutinek zn. Destila, k čemuž se používalo kovové pěchovátko vyráběné v polenské „plíškárně“. Voněla zde dlouhá tenká viržinka, laciné doutníky a lulkový tabák Taras Bulba. Na zatlučených hřebících byly pověšeny fajfky s porcelánovými hlavičkami, vedle se sáhlo pro čibuky a dřevěné špičky na cigarety vyráběné z třešňového dřeva.
Na dlouhém pultě pak byly vyloženy noviny a obrázkové časopisy. Ty nás zajímaly nejvíc, protože pan Neuwirth nás v nich nechal blahosklonně listovat. Byly tam Květy, Svět v obrazech, Československá armáda, Svět Sovětů, Dikobraz, Ruch, později Stadion, Ohníček, Vlasta, Mateřídouška a jiné. My si vybrali dle svého gusta a usadili se ke kulatému stolku ve dvou starých křeslech. Na zdech visely staré plakáty a reprodukce jakýchsi historických výjevů.
Pan Neuwirth byl menší zavalitější postavy, seděl obyčejně u okna do ulice s brýlemi na nose a s velkou lupou v ruce, kterou navíc při čtení používal. Byl vždy dobře naladěn, stále si cosi pobrukujíce. Když nebyl přítomen, obsluhovala jeho žena. Na parapetu okna pak seděl hladkosrstý jezevčík Šotek, který se tvářil přátelsky, zaujatě pozorujíce „cvrkot“ na ulici. Trafika sloužila Poleňákům nadmíru poctivě. Byla otevřena každý den od 4.30 do 21 hod., a to od r. 1927 až do r. 1972.
Až poněkud později jsem se seznámil s básnickou tvorbou Antonína Neuwirtha, kterou je možno zařadit do kategorie insitní, naivní tvorby neškoleného amatéra, samouka. Tematicky reflektuje jeho válečnou anabázi, rozličné dobové události, emoce mládí, krásy pří-rody, české vlastenectví, ale i snové představy. Něco v něm bylo – a muselo to ven! Tento naivní projev lidového umění je možno považovat za prvotní stupeň umělecké tvorby v její nejpřístupnější formě. Těžko dnes předpokládat, zda Antonín Neuwirth byl obeznámen s principy a výtvory dadaismu, který bujel z deziluze válečných let, či později s projevy surrealismu. Právě dadaismus a surrealismus zavádí pojmy jako psychický automatismus, diktát myšlení bez kont-roly rozumu a estetiky, absolutní upřímnost vyjádření pocitů a vědomí, automatické psaní jako metodu podvědomé asociace, kombinaci snů a hlubinných představ. K tomu je povětšinou použito formy volného verše, bez uplatnění rýmu. V některých básních Tino Virta poučený čtenář tyto vlivy nachází. Typická je jeho tvorba bizarních slov a neobvyklých slovních spojení spějící k recesi a excentrismu. Úplně „z jiného těsta“ jsou však dvě epické básně s názvy Dopis a Námluvy; ty nelze pro jejich rozsáhlost v tomto periodiku publikovat. Autor v nich používá striktně rytmický verš v symetrických slo-kách.
Umění naivistů bylo u nás zpočátku spojováno hlavně s projevy malířskými a sochařskými. Teprve v roce 1969 ve své antologii české naivní prózy a poezie s názvem Bosé nožky upozorňuje její autor Arsén Pohribný na fenomén naivního umění i v této oblasti. Seznamuje nás zde s povídkami a básněmi Jožky Mrázka Hořického, Marie Filipiové, Josefa Pánka a dalších asi 20 autorů.
A na závěr jednu příhodu z úst pamětníka:
Bylo to někdy v polovině 50. let minulého století, když se trojice Poleňáků ve složení – muzejník Bedřich Neubauer zvaný Indián, lékárník Zdeněk Prokop a trafikant Antonín Neuwirth zvaný Tino Virt vydala do Žďáru nad Sázavou prohlédnout si kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře, zámek a tak vůbec. Autobus zpět do Polné jel až po 16. hodině, napadlo je tedy shlédnout ještě gigantickou stavbu nových Žďárských strojíren a sléváren. Došli na mírné návrší, odkud byl na staveniště pěkný výhled. U drátěného plotu ohraničujícího stavbu se posadili do trávy a hodlali zkonzumovat zbytky svých cestovních zásob. Kde se vzal, tu se vzal, stál u nich milicionář s namířeným samopalem a s výhružným gestem je vyzýval k prokázání totožnosti. Bylo to v době „agentománie a špio-nománie“, a tak milicionář pokračoval. Neubauer a Prokop museli vyklopit obsahy svých chlebníků, kterými byly zbytky slepených chlebů s máslem a lahve s čajem. Tino Virt však měl sebou malý kufřík zn. Vulkan, a byl proto tím nejpodezřelejším. Mohl v něm být špionážní fotoaparát či, nedej Bože, vysílačka či pistole. Trafikant chvíli zápasil se zámkem, nervozita stoupala, milicionář netrpělivě cosi mručel, napětí dosáhlo vrcholu. Kufřík se náhle otevřel a v něm se objevily rezervní spodky, kšandy a načatý balíček olomouckých syrečků. Do okolí se vyvalil typický zápach.
Milicionář vykulil oči a chvíli oněměle zíral do kufru. Po chvíli se vzpamatoval a zařval: „Okamžitě opusťte tenhle prostor, ať už vás tu nevidím!“ Muži kvapně zabalili své věci a odcházeli k nádraží. Po nějakých dvou stech metrech se zastavili a obrátili „talíře“ svých obličejů k místu svého nedokončeného pikniku. Milicionář je sledoval a když viděl, že se zastavili, zahrozil jim jako ztělesněný archan-děl Gabriel svým samopalem. „Pánové“, řekl Tino Virt, „nemůžu si pomoct, to je jako vyhnání z ráje“.
Ó Elskokles
Ó Elskokles, jest jen dnes
ten čarovný den
a ty dumáš v dáli svět?
Však ta láska je jen let
a v ní dumá celý svět
i ten delikvent
Jen ven, jen ven
zní ten můj temperament
Co perel na tom glóbu Země
jen jedna svítí stále…
ta krásná duha očí všech tu hledí
na město Boží
Mráz však nedá tepla jíti
do háje se usaditi
Dým se zvedá v kraje pusté zdráva buď ty vílo číše
klenba ňadra hledí a dýše
Kdo vyzpytuje moudrost vlasti
ten ať hárá nad propastí
Neb jedna jest anabáze,
že na světě je také blaze
Onť jsa z žuly křemen kvádr
ach, ten pohled na tvůj purpus cédr!
Ne, neodcházím v rouše,
nýbrž v hávu máje,
bude-li však srdce vědět,
že usínám v ňadru báje?
Otáčím se tisíckráte,
kde je Ona,… kde jsi, kde jsi?
Její bílé ručky volají jen:
„Pozor dej si!“
Báseň z mého pera v Polné dne 28. 8. 1926
Můj dopis kamarádovi
A truchlivě tu sedím
do nového života hledím
že Jan Bezlezina mrtev – nevěřím
Že slovenské srdce jeho
ku kamarádům zírá
proč nezadržels Pane ruku?
Naposled ji svírá
Ty jsi nám dal zákon lidstva
aby všichni pozůstalí, válkou zdeptaní
mohli dojít k vlastnímu to spasení
Rázem spadla kosa ostrá do našeho obilí
komu poštěstí se najít nové zrno zrodilý
Ten znal válku, ten znal pány
ten znal vás
v každém řádku byl pro nás, byl pro nás
Stalo se v Bratislavě 31. 8. 1928, kdy Zemský tajemník válečných invalidů spadl z motocyklu. Položil vlastním perem v Polné Antonín Neuwirth – trafikant
Večer u nočního snu
U stolu můzy zastřeného čela
vznáší se balada heroů – utajená gheta
Toť sakrus, chmury zakleté
přišel Primben Veliký a duše stála pod hvězdami
hledíc v krásné signorito
v skryté blaho – absorito
Z dálav a vln plný rytmu, zvuků
vznáší se městem larvů, duchů
řinčíc řetězem ztuchlého ticha
vkrádal se RAPORCIS naráz do srdce.
Složeno dne 28. 8. 1928 v hospodě U Kořínků na přání přítomných můz
Slepec
Když jsem teď bez zraku
co se to stalo?
Jako bych ve válce
ach ano, ano!
Srdce mě zabolí, hlava div hřímá
co zde však dělat mám
nikdo nerozjímá
Dříve ten krásný květ
mladý a celý
kdo mě teď radost dá
to nikdo neví
Litý dům Habsburků a jiné besty
sáhly nám na život
toť jejich cesty!
Kdyby jen tušili
jak budou kleti
krev by jim zpěnila…
ti zatracenci!
Hlavy nám ztupěly
rozum byl pust
válko buď prokleta
lidstvo slyš už!
V památku na moje mladá léta prožitá ve válce složil Antonín Neuwirth – trafikant, v Polné 27. 6. 1930
Báseň Polenska
Jsem na hoře Kalvarii mezi lípami
Kam až obzor oka sahá, modro nad námi
V potůčku to bublá dole
a v dáli stkví se hřbitov malý
slunce hřeje dobré duše
sladké básně dechy stromů k prodlení jež zvaly
Dole chaty na úpatí staleté
hle co již přečkaly
A když májový tu je a krásný den
a v těchto chaloupkách a kol
vše melodiemi se chví…
do červencových dálek…to píseň žní…
a jako sen v to naše lesy šumí
Dávná s přítomnou seč mlčky mluvit umí
Myšlénky a vzpomínky a duše
roztoulané v svět na Polensko se vrací
v síť jeho kouzelnou
a v jeho háje zpět
Antonín Neuwirth v Polné 6. 6. 1930 /uveřejněno/
Báseň /Z výše krás/
Z lůna Země
zdvíhá se báně zářící jemně
Tam vzhůru v oblaka
dnes za slunného dne do oka
Toť nová báň roubena do zlata
a na věži té hvězdami poseta
Nad tou bání ruka kříž zvedá
aby věčné časy kostelík ten krášlila
Lesy šumí, hvozdy lámou
a v báni té vlny písma prahnou
duní cesta daleká, ať zlá či bezděká
hlásající starý věk
to že v zemi dřímá
bába i ten bílý kmet
Kateřinský hřbitůvku
obehnaný jenom zdí
jak kostelík v Borové
na vršku stojí
Divů krás údolím se vítr vane
jak rosniček studánky
za jitra až do šera
slziček líbánky…
Ó modrá oblaka
vydejte synů hlas
až jednou návrat zas
srdce nás najde as
to bude v pánu nám
polenský Indián
snad ještě zachován
A pak přijďte mezi nás
Vítáme vás !
Složil na počest úpravy nové báně a kříže i celého Kateřinského kostelíka dne 11. 8. 1938 Antonín Neuwirth – trafikant.
Báseň na počest vystoupení pěvce Miloty Holzmana 29. 9. 1955
Za árií a zpěvů
hlasy z dáli nesou zpěv
to vidiny a vůně zjevů
v výšiny met stoupají
Vzhůru králi zpěvů !
A slavíček někdy slaví
polenský triumf sladkého dění
V sále to kina
lidu milého vítají syna
To Milota, náš pěvec
pódium jásá…
to hudba naše v doprovodu
ach ta krása
A dámy – sólové díkuvzdání
Použité prameny a literatura:
Kuděj, Zdeněk Matěj: Dva dopisy Haně Vanžurové v Polné. Archiv KZHP Polná.
Pohribný, Arsén: Bosé nožky – poezie a próza českých naivistů. Praha 1969.
Prchal, Jan: Biografický slovník Polenska, Linda Polná 2000.
Tomeš, Jan: Magnetická pole, Československý spisovatel, Praha 1969.
Za poskytnutí životopisných údajů a některých básní děkuji synovi Antonínu Neuwirthovi mladšímu.
Poznámka redakční rady: Antonín Neuwirth při psaní básní příliš nepřihlížel k používání interpunkčních znamének; básně jsou otištěny bez úpravy, jak je autor zaznamenal.
Použitá literatura: Polensko, 3/2009, s. 1 - 11
Autor: MVDr. Ivan Prokop