Články
Polná v historických monografiích Zikmunda Wintra (PhDr. Jiří Vacek)
Před devadesáti lety, 12. června 1912, zemřel v bavorských lázních Reichenhall historický spisovatel Zikmund Winter, jemuž se za jeho profesorského působení na rakovnické reálce stal osudem tamní městský archiv, který podporoval a rozvíjel Wintrův zájem o poznávání toho, jak lidé v minulosti bydleli, jak se odívali, vzdělávali, jak cestovali, čím se živili, jak se bavili, hádali, soudili. Nejcennější fond rakovnického archivu pochází ze 16. a 17. století a to je také doba, v níž se zabydlel Winter historik a historický beletrista. Osudy drobných lidí se obíral nejen ve svých prózách, ale zkratkovitě je zaznamenával i v obsáhlých monografiích. Tyto vynikají věcnou poučeností, popisnou faktografičností a smyslem pro všednodennost dějin a působí silně archaickým stylem. Ve většině těchto monografií jsou roztroušeny i zmínky vážící se k Polné.Dvoudílná monografie Kulturní obraz českých měst (1890, 1892) si všímá nejrozmanitějších stránek městského života v Čechách mezi lety 1420–1620. V kapitole nazvané O městském písaři a kanceláři se dočteme: „Byl-li pak bakalář nebo mistr vzdělán na povolání knězovo, učitelovo: však, stav se písařem, v právech zahanbiti se nedal. Mnohý, ujav písařství, po celých Čechách sháněl a sbíral ortele právní a snášel si je ve sbírku, aby uměl pak moudře a zkušeně raditi pánům konšelům, a ovšem někdy také sobě. Sbírek takových zachovalo se koliks dosavad. V jedné, již chovají v Polné, je také důkaz, kterak písař ostříhati1) musil svoje právní sbírky. Pod snůškou právních pravidel a ortelů, alfabeticky sepsaných, stojí totiž podepsáno: Finitum per me Vencesl. Hanzličikem Teutobrodenum, notarium reipublicae Polnensis 1584.2) Tuto zásluhu mínil mu někdo upírati a proto seškrtal zápis. Ale Hanzličík písař, shledav outok, podepsal zase: „Kdo mi toto překanceloval, neschvaluji mu, leč mi je chtěl ukrásti.“ (Díl 1, s. 727). „Písaři od starodávna hrozila pokuta hrdla ztracení, kdyby dopustil se nějaké pronevěry v knize nebo v listech. Už staré právo dí: Bude-li písař popaden s oholeným pergamenem, má s těmi listy spálen býti, a ty listy mají prořezány býti a na jeho hrdlo pověšeny. S tím na druhou stranu také souvisí, že měl trestán býti z míry přísně, kdo knihy nařekl3) a nedokázal, že v nich faleš. Tu smělo sobě městské právo vésti nejinak, nežli činilo právo země tomu, kdo nařekl desky. O Janovi, pastorku Beneše apatykáře, praví polenská kniha bez udání času, že knihy městské nařekl a proto v pokutu hrdla ztracení upadl.“ (Díl 1, s. 752). V kapitole Rychtář a jeho pomocníci je řeč mj. o rychtářských pacholcích, jejichž úkolem bylo spoutávat provinilce a vodit je do městské šatlavy. K nim Winter podotýká: „Divíme se tuze, čtouce v právní knize města Polné ku konci století XVI., že rychtářovi pacholci a jich děti k řemeslu se připouštěti mají, jen když se ctně chovají, to poctivosti řemesla že neuškodí. Tak lidských zápisů v oněch dobách nebude asi mnoho!“ (Díl 2, s. 18).
Na závěr kapitoly O požárech a policii požárné se dovídáme o pomoci poskytované postiženým ze strany vrchnosti i samotného panovníka: „R. 1551 prosil sám král i za Polenské, aby vrchnosť jejich učinila jim nějakou pomoc a polevu.“4) (Díl 2, s. 250). Šlo tehdy o zhoubný požár, který vypukl na dolním předměstí a jemuž podlehlo celé město.
Značnou pozornost věnuje Winter finančním poměrům měst a různým zdrojům jejich příjmů, včetně celních poplatků. Mezi jiným uvádí, co se událo v Polné roku 1488. „Jindřich, řezník novoměstský, přihnav k bráně 420 volů prosil celného o milosť, aby clo vzal jen ze 400 a ostatek mu prominul. Odpověď celného se neví; ale skutek ukázal, že řezníkovi 20 volů vrchnosť městská – pan Boček z Kunštátu – sebral.“ (Díl 2, s. 481).
V závěrečném oddílu monografie pojednává Winter o městském soudnictví a vypráví, jak byly vedeny spory a trestány zločiny. Uvádí, že v poddanských městech nemohli konšelé bez vrchnostenské vůle na nikom vykonat trest smrti. „V Polné na příklad byl odsouzen Jiřík Škodovský, soused městský, ku ztrátě hrdla, protože sáhl na život svého švakra. Akta pak dostal do ruky pán náš, nejmilostivější Adam z Hradce, tak praví kniha polenská, a potvrdil, aby mu milostivě váženo bylo pro ožralství a mladosť, však s dodatkem, aby rukojmě postavil, že proti každému česť a kázeň zachová,“ (Díl 2, s. 768). Konšelé se často uchylovali k tzv. smlouvám o hlavu, čili o zabití, a aby bylo zákonu božímu učiněno zadost, týkala se část smlouvy pokání v kostele. „V Polné odpustili r. 1587 krejčímu Foltanovi, jenž zabil jakéhos Absolona, všecku peněžitou pokutu i outraty soudné, ale pokání mu nedarovali. Poenotentia čili pokání, jež mu z práva i smlouvou uloženo, stojí na konec za zmínku. Aby do půl léta každého dne sobotního v hodinu 24. do obecního trestání se dostavil a v něm přes noc seděti povinen byl; na ráno pak dne nedělního, jakby se na veliké kázání zvonilo, maje jedno pouto na noze v černém oděvu nebo plášti pod kazatelnicí vystál, a potom vrátě se zase do trestání, může poslu pouto s nohy sníti dáti a odejíti.“ (Díl 2, s. 796).
Konšelé však mívali potíže i se stavbou a opravami městské šibenice. Protože ten, kdo se šibenice jakkoli dotkl, utrpěl úhonu na cti a neměl býti trpěn ve slušné společnosti, zavazovali konšelé ke stavbě příslušníky všech stavebních řemesel a leckdy i řemesel nemajících se stavitelstvím nic společného, aby nemohl jeden druhému nic vyčítat. „Také snažívali se konšelé skvrnu té práce z přítomných řemeslníků smýti tím, že sami k té práci vytáhli z města, s sebou majíce bubeníky, pištce a některý soudeček piva. Kdo se podivnému tomu průvodu posmíval, trestán byl bez milosti... Než přes všecku ochotu konšelskou a slavnosť i pití řemeslníci městští nerádi a někdy jen s přinucením chodili na nekalé to dílo. Polenští r. 1487 novou šibenici stavěti majíce a nevědouce sobě samým rady dáti, psali do Jihlavy, k vrchnímu svému právu, žalobu, že před sebe povolali trojí řemeslo, krejčí, mlynáře a tkadlce, rozkazujíc, aby šibenici udělali, jakož v tom městě od starodávna za právo jest, aby mlynáři srubili, tkadlci kopali a krejčí zdvihali; mlynáři prý to učinili, ostatní že nechtějí.“ (Díl 2, s. 864).
V letech 1895–1896 vyšla Wintrova dvousvazková monografie Život církevní v Čechách. Kulturně-historický obraz z XV. a XVI. století, v jejímž druhém svazku se nejednou setkáme s polenskými reáliemi, např. co se týče farního inventáře: „Dohled nad svrškem farním nechával kollátor5) kostelníkům, a ti někde učinili těch věcí hospodářem i zvoníka. Kostelníci byli povinni jednou za čas vejíti na faru a ohledati šaty ložní, vinuté6) a nádobí; bylo-li co opraviti nebo v nově koupiti a poříditi, oni dali opraviti a kupovali z peněz zádušních. V Polné sic od starodávna odváděl děkan městu ročně 10 kop ze svého důchodu, a z toho na faráře všecko opraviti dávali konšelé. Ale ten způsob není obyčejný.“ (S. 542).
A jaké byly kněžské příjmy v onom období? „Z poslední desítky XVI. století dovídáme se, že měl nymburský děkan (r. 1592) stance7) 53 kop; o desátku8) nemáme zapsáno. Děkanovi v Polné dávali roku 1594 stojecího9) ještě méně. Měltě jen 32 kop 32 grošů míšeňských. Desátek snopný musil býti náhradou. Bral ho od sousedů polenských, ze vsi Dobroutova, z Janovic, Skrejšova, Záborního a z Hrbova. Kolik nesl desátek nevíme, ale to víme, že z něho musel živiti dva učitele a německého kaplana pro kapli špitálskou.“ (S. 554). „Roku 1594 určeno v Polné, aby děkan bral od pohřbu půl druhého groše bílého, kaplan groš, ale za kázání nad mrtvolou bylo platiti 30 grošů bílých či kopu míšeňskou. Sazba tato o něco zvětšena roku 1604 Janem Žejdlicem z Šenfelda, od pohřbu mělo děkanovi nadále placeno býti po 6 groších. Tu zároveň ustanoveno, aby odváděli 6 grošů za křest i ti, kteří neplatí desátku. Z toho jde, kdo platil desátek, byl placení prázden.“ (S. 566). „Bohat byl mistr Martin Černovický, správce církevní v Polné. Chrudimští mu byli r. 1602 dlužni 500 kop. Po jeho smrti zapisují se roku 1604 Mladoboleslavští vdově jeho Anně Marii v dluhu 1000 kop míšeňských, z nichž slibují platiti úroku 60 kop ročně.“ (S. 676-677). „V Kutné Hoře r. 1613 uvádí se kromě arciděkana devět kněží přespolních, kteří tu drželi domy. Byl to farář Chiliades v Polné, Novenarius ve Vězném, Vorel v Chejnově, Kotčovský v Konárovicích, Čechtický ve vsi Vespekovech, Jiří Nymburský v Dobrovítově, Kardus ve Žlunici, Dikast Miřkovský u sv. Štěpána v Praze a Havel Phaeton u sv. Jiljí tamtéž.“ (S. 677-678).
Následující příběh připomíná černou kroniku. „Markéta Žďárská, abatyše kláštera Frantálského,10) vybrala si k pohoršlivému živobytí klášterského úředníka Jiříka Jirku jinak Pelenlaytnera, jenž pak dítě narozené v komoře nějaké zakopal. Proto r. 1587 obviněn od Matiáše Jizbického z Jizbice, úředníka špitálu konec mosta, a Jiříka Bystřického, sekretáře arcibiskupského, zřízenými plnomocníky Martina arcibiskupa, u soudu města Polné. Konšelé nalezli, aby se úředník přísahou očistil. Ale radové apelační ortel reformovali, vyřekše, aby byl úředník abatyšin dán katu na mučení, poněvadž jsou potahy o umoření děťátka, živě na svět přivedeného; což pak outrpně vyzná, půjde dále na to, co za právo jest. Abatyše byla sesazena, a opat sedlecký, jenž se vkládal v kolaturu Frantálského kláštera, obdržel r. 1588 od císaře důtku, že všech výstupků v klášteře tom největší původ je sám; nám jakožto císaři nikterakž takových neřádů, zvláště osobám duchovním, poněvadž kláštery ne pro rozpustilost než pro vykonání každodenní služby boží nadány jsou, přehlídati náleží. Před tím deset let císař hněvá se, že v klášteře Frantálském dopustila se abatyše s krejčím, a káže krejčího polapiti. Chytili ho v Brodě Německém.“ (S. 816-817).
Zmínku o Polné najdeme i v kapitole věnované literátským bratrstvům.11) „Tušíme, že co do vysokých hlasů literáti zhusta mívali úzkosti a nouzi, proto také sami konšelé vystavovali pomoc školy literátům povinnou do rozmanitých svých instrukcí školních nebo kostelních. V děkanské instrukci města Polné z roku 1594 čteme, že povinnost žáků je v neděli zpívati summu,12) literátů maturu;13) ale bylo-li by kdy vzkázáno do školy, aby rektor, kantor a mládenci mezi literáty přišli, hned že to vykonati mají; zase proti tomu literáti žákům na summě nápomocni býti, aby se nezpěčovali.“ (S. 973).
Při shromažďování materiálu ke kulturnímu obrazu českých měst podařilo se Wintrovi nasbírat množství údajů o latinských školách, na jejichž základě vydal r. 1901 monografii Život a učení na partikulárních14) školách v Čechách v XV. a XVI. století. Poučíme se např., že hlídač nejmenších dětí se nazýval kustoš. „Kustošství byla první služba učitelská tomu, kdo nucen byl začínati od nejníže… Kustoš nemusil býti vždy a všude nejmladší člověk učitelský. V Lounech kustoš Procházka z Polné byl usedlejší muž, jehož hlavním zaměstnáním bylo varhanictví a kustošstvím se jen tak přiživoval.“ (S. 155-156).
Při získávání učitelů záleželo na místních poměrech. „…stávalo se, že konšelé s farářem dobrovolně radívali se, nežli o učitele psali; ovšem jen, byl-li s ním zadobře. Někde však byli povinni raditi se, jako na př. v Polné… Kteří mládenci k správě školy by měli býti povoláni, to vše úřad polenský s vůlí děkana koná. Tak v instrukci vrchnostenské r. 1594.“ (S. 185).
Jak to bylo s učitelskými příjmy? „V Polné žáci primáni dle instrukce z r. 1594 platili ročního pretia15) (na 4 kvartály) kopu míšeňských celou, žáci druhé třídy 40 grošů, pacholata třetí, nejnižší třídy, měla donášeti po 6 groších čtvrtročně.“ (S. 252). „V Polné, zanechavše učitelům koledy martinské a mikulášské, konšelé nahradili koledy ostatní r. 1594 8 kopami bakaláři a 6 kopami kantorovi, což vydá dohromady 14 kop, stejně jak udává učitel jaroměřský.“ (S. 269). „Až na kopu vzrostl plat funerální do r. 1594 v Polné. Ovšem jen při zpívaném konduktu. Od obyčejného pohřbu učitelé brali jen 8 grošů míš. a zpívali-li před domem nebo v kostele muteta,16) směli nad to žádati 15 grošů míš.“ (S. 273).
S úsměvem přijímáme dnes historky pojaté do kapitoly o žákovské kázni, proviněních a trestech, v níž si Winter všímá žákovských nezbedností, hospodářských šarvátek či milostných pletek. „Jestliže také kaplané s žáky popíjeli, ten zlý příklad a svod poněkud lze omluviti mládím kněze, od dospělých kumpánů věkem sotva rozdílného. Ale co tropil s žáky r. 1585 kaplan v Polné, to omluvy ani odpuštění nenajde, leč by snad někdo k tomu ukázal, že český bratr Kapito, jenž o tom zprávu dává, z nelásky k podobojím nanesl trochu tlustší barvy. Psaltě: V minulý masopust rota žákovská v Polné mimo jiné divně rejřila. Vůdce jejich a ředitel všeho při tom bláznovství byl kaplan jejich, kterýž v larvě17) a šatech masopustných dal se na provaze voditi po rynku a ulicích. Farář pak navedl naň čeládku soukenickou, aby ho zkoupali. Takže oni mrští kaplanem do kašny, sem i tam ním smejkají, až ani z ní sám vylézti nemohl a potom se sám za to styděti musil. A žáci při tom v činném účastenství.“ (S. 505-506).
Monografie Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV a XV. století, vydaná v roce 1906, se liší od předchozích Wintrových obrazů městského života dobovým rozsahem, neboť při městském řemesle bylo nutno všimnout si i doby starší, v níž svobodné řemeslo vzniklo a rozvíjelo se. O Polné je tu zmínka v souvislosti s řemeslem řeznickým. „Roku 1365 vznikl cech suknářský v Žatci… a téhož roku řezníci v Polné, bylo jich jen deset, tvoří již korporaci, která nabývá od vrchnosti městské, Ješka z Pirkenštejna, práva plného k deseti krámům, které si svým nákladem vystavěli; vrchnost stanoví, kolik loje mají platiti na zámek, kolik faráři a slibuje, že víc krámů nenastaví. Tedy počet řezníků obmezený, uzavřený.“ (S. 209). A ještě se Polná objeví v kapitole o kovodělných řemeslech, k níž připomeňme, že železo se tavilo pomocí dřevěného uhlí v hutích a upravovalo v hamrech. „Kolem Přibyslavi, Ronova a Polné byli hamrníci a hutníci s dělníky – šmelcíři, kováři, kolšíry (topiči) – měli organisaci, nadáni jsouce svobodami r. 1480 listem Viktorina Minstrberského. V Polné na zámku byl měrný koš, dle něhož uhlíři lesní hamrníkům měli bez šidby prodávati uhlí,“ (S. 468).
Již posmrtně, v roce 1913, vyšla péčí J. V. Šimáka Wintrova nedokončená monografie Český průmysl a obchod v XVI. věku. Za úplnou lze považovat pouze část věnovanou řemeslnickým cechům, kde v kapitole o ceších a jejich vrchnostech se dovídáme, že „ke konšelské policii živnostenské náleželo dbáti o dostatečné zásobování města především potravinami. Tou příčinou byli řemeslníci a jejich cechy držáni od konšelů pod nejtužší kontrolou… Jan Žejdlic z Šenfeldu, pán v Přibyslavi a v Polné… uložil svým konšelům, nebude-li na dvou nebo na třech krámech řeznických v trhu dost masa, aby řezníci zaplatili na zámek bečku soli.“ (S. 84-85). Z druhé části, nazvané Kniha o práci, stačil Winter napsat pouze tři kapitoly, pojednávající o uměleckých živnostech, a rovněž zde se dotkl Polné. „Freska a sgraffita našich malířů byla v poslední době asi stejně oblibována jako prve. Jenže tu jsou dějiny umění zase v rozpacích; málo zachováno, málo sebráno k studiu… O zbytku fresek v Polné z r. 1605 zmiňuji se, poněvadž jest povědom malíř jejich, Jiřík Jirchář. Fresky jsou v kostele sv. Kateřiny nad vítězným obloukem, a jest znáti Z mrtvých vstání Páně. Pochvalují se Jirchářovy svěží barvy." (S. 531-532).
Výše uvedenými citacemi nejsou sice vyčerpány veškeré zmínky o Polné ve Wintrových dílech, předkládaná mozaika však umožňuje nabýt představu o charakteru Wintrových historických prací a vydat se na poučnou výpravu do dávné minulosti našeho města.
Vysvětlivky
1) střežit, ochraňovat
2) Vymezeno mnou, Věnceslavem Hanzličíkem Německobrodským, písařem obce Polenské 1584
3) obvinil
4) ulehčení
5) kdo udílí církevní obročí, patron
6) prádlo
7) stálý, pevný roční plat
8) dávka vyměřená na desetinu výtěžku, zvláště hospodářského
9) totéž co stance
10) Pohled u Německého Brodu
11) mužské pěvecké sbory organizované na způsob cechů, které pěstovaly vícehlasou českou a latinskou chrámovou hudbu
12) hrubá, velká mše
13) ranní mše
14) středověké městské školy podřízené univerzitě
15) hodnota, odměna
16) menší polyfonické skladby
17) v masce
(Polensko, 1/2002, s. 1 - 6)
Autor: PhDr. Jiří Vacek