Články
Působení P. Ignáce Kunce v Polné (Filip Plašil)
Při studiu historie se velmi často setkáváme s nejrůznějšími nepravdivými a neobjektivními údaji, které je třeba odhalit. Jsou to obecně rozšířené omyly, polopravdy a lidové fámy, které ovšem nabírají na závažnosti v případech, kdy např. úplně zkreslují něčí život a špiní tak jeho památku. Polná v tomto směru není výjimkou. Jedna z pověstí, jenž zde koluje, vypráví o lakomém děkanu Kuncovi, který se ke každému choval jako „sprostý sedlák“ atd. Tento názor na místního duchovního se za prvé uchovává díky pamětem předků, za druhé ale, a to především, díky záznamům v Pamětní knize města Polné, vedené dlouhou dobu kronikářem a starostou Antonínem Pittnerem. Zmíněná kniha slouží jako hlavní zdroj informací o historii našeho města při zpracovávání nejrůznějších statí i vědeckých studií, a proto lze prohlásit, že údaje v ní uvedené vstoupily do obecného povědomí každého regionálního historika. Dotyčná kniha ovšem není jedinou zde sepisovanou, existuje ještě Pamětní kniha děkanství ve městě Polné1), která se zdá být tak trochu opomíjená, neboť se sejdeme jen s malým množstvím prací, které ji uvádí jako součást použité literatury. Z toho důvodu jsem tedy do ní nahlédl a spolu s dalšími dokumenty sestavil jakýsi „portrét“ zmíněného děkana, P. Ignáce Kunce, abych zhodnotil jeho působení v našem městě. Ignác Kunc se narodil 31. července 1814 v Jaroslavi na bývalém rychnovském panství. Po studiích byl dne 15. července 1839 vysvěcen na kněze a poté vyslán jako vypomáhající kaplan do Borové. Dalšími místy jeho působení se na krátkou dobu staly Krupá u Havl. Brodu a Nové Město nad Metují. Počátkem roku 1844 byl přeložen jako mladší kaplan do Polné, čímž se výčet jeho působišť uzavírá. Z doby Kuncova kaplanování se nám nezachovaly žádné zprávy kromě Kuncovy činnosti historické − krátce po svém příchodu totiž začal doslova mravenčí prací sestavovat rejstřík ke starým polenským matrikám, což ocenil ve své práci o padesát let později2) i P. František Pojmon, autor na dlouhou dobu nejrozsáhlejší monografie o Polné. Po smrti zdejšího děkana Matyáše Slugy dne 19. prosince 1854 byl Kunc ustanoven administrátorem děkanství do doby jeho definitivního obsazení. Již v tomto okamžiku se zmiňuje kronikář Pittner v městské pamětní knize, že kaplan Kunc nebyl oblíben pro svou skoupost. Nevíme ovšem, co přesně si pod tím máme představit, snad tento duchovní nepatřil zrovna k těm nejpříjemnějším lidem.
Rok 1854 byl tedy přelomovým v Kuncově životě a právě toho roku začal zapisovat do děkanské pamětní knihy. Z toho důvodu můžeme vysledovat jeho další osudy. Těžkosti začaly hned zpočátku, neboť věci po zemřelém děkanu Slugovi se nacházely stále na děkanství a dědic je nehodlal odstranit. K tomu došlo až po opakovaných soudních výzvách, zakročit musel dokonce okresní vikář. Tímto si ovšem Kunc nepomohl, spíše naopak, neboť „... na děkanství nebylo ani řebíčka na stěně.“3) Nový administrátor tedy neměl k dispozici zhola nic, dokonce ani neměl čím osít pole. K tomu účelu byl nucen obětovat většinu našetřených úspor. Následujícího roku se ale žádné úrody nedočkal, neboť ji zničilo nepříznivé počasí; náklady na výsev prý převyšovaly hodnotu sklizeného. Ceny potravin zákonitě stoupaly do závratných výší, což nám dokládají i zápisy tehdejších kronikářů. Situace s úrodou se opakovala ještě v dalších třech letech. Roku 1857 musel Kunc žít dle vlastních slov na dluh. Zřejmě v této době se zrodila pověst o veliké lakotě Kuncově; z uvedených údajů však vysvítá, že Kunc neměl zrovna moc možností, jak „rozhazovat“. K tomu všemu se přidala cholera, která ve městě v roce 1855 zahubila padesát lidí. Roku 1858 požádal neustálými těžkostmi unavený administrátor Kunc biskupskou konzistoř, aby do Polné konečně dosadila děkana a sám podal žádost o uprázdněnou faru v Popicích. Místo toho mu ale následujícího roku došel jmenovací dekret s titulem polenského děkana. P. Kunc se tedy po neobvykle dlouhé době administrace (skoro pěti let) stal konečně řádným duchovním správcem polenské kolatury.
Počátkem 60. let se zdálo, že se karta konečně obrátila a nastalo několik úrodných let. Děkan mohl dokonce nakoupit dobytek a zjednat sloužící do děkanství. V letech 1860 a 1861 se v Polné na Kuncův popud konaly církevní misie, obě pod vedením P. Antonína Maštalíře z Prahy, bezpochyby k posílení víry mezi obyvateli, neboť již předchůdce děkana Kunce, P. Matyáš Sluga, si stěžoval na rozmáhající se bezbožnost lidu. Co se národnostního uvědomění týče, byl prý Kunc upřímným „národovcem“. Jako vlastenec vedl pamětní knihu česky a stal se jedním z prvních propagátorů latinky v době, kdy většina lidí psala německým švabachem. Vztah věřících k tomuto duchovnímu byl ale stále velmi zvláštní – nesnášeli ho. Postupem času se situace přiostřovala, „...před děkanstvím ... se srotil dav lidí, aby děkanovi vytloukl okna, poněvadž jí v něčem, ani o to požádán nebyv, po vůli nebyl.“ Demonstraci překazil až okresní představený Strasser, muselo dokonce zasahovat četnictvo.4) Dne 4. srpna 1863 ovšem přišla katastrofa, které se nikdo nenadál. Ve městě vypukl obrovský požár, který připravil o střechu nad hlavou přes 3000 měšťanů, a z města se stala hromada ohořelých trosek. Hlavní kostel přišel o věž, děkanská budova tak snadno nevyvázla. Prakticky celé děkanství vyhořelo.5) Dle zprávy děkana Kunce přímo při požáru několik „zloduchů“ křičelo: „Nechte to děkanství hořet!“ a dokonce vzali jeho vůz, vytažený ze dvora dvěma vesničany, a zatlačili ho zpátky do ohně, vyhrožujíce těm dvěma bitím. Zatímco lidé prchali z města, Kunc se několikrát vrátil do plamenů, aby zachránil alespoň zlomek děkanského archivu. Bez tohoto činu bychom dnes nevěděli o historii církevní správy na Polensku vůbec nic. Podle slov Kuncových se morálka obyvatelstva nacházela již v době před požárem ve znatelném úpadku, ale po ohni se situace ještě zhoršila. „Kradení při a po ohni bylo neslýchané. Chátra lidu nešťastným pohořelým, bránícím svůj odnešený statek, dost drze odpovídala: Nechte nám to brát, Pán Bůh nám to dal.“6) Díky této tragické události přišel děkan znovu úplně o všechno, dlouhou dobu musel přespávat ve vlhké sakristii a poté dokonce v nezakrytých ruinách děkanství, vystaven dešti a sněhu, z čehož vzešla vleklá choroba, které se Kunc nezbavil po celý zbytek života. To, co si koupil k jídlu a oblečení, mu vlhkem shnilo a zbytek věcí ze dvora rozkradli zloději. V době oprav po požáru nebyl zbaven povinnosti finančně se podílet na úhradách stavebních prací, a proto ho neustále zatěžovaly úřady placením všelijakých pohledávek. Jednou z mála bezpochyby radostných událostí druhé poloviny šedesátých let bylo svěcení nově ulitých zvonů v prosinci 1867. Ze zápisů v pamětní knize můžeme dedukovat, že Kunc se v této době už patrně necítil dobře a ubývalo mu duševních sil, neboť zatímco v dřívějších letech rozepisoval události každého roku na několik stránek, rok 1869 je zde odbyt už jen několika řádky. Při pohledu na fotografii z posledních let jeho života7) až mrazí v zádech, neboť se Kuncova podoba od zde uveřejněné fotografie diametrálně liší. Z oné podobenky na nás hledí evidentně těžce nemocný člověk ztrhaný životem, jehož skelné a nepřirozeně veliké oči jasně vypovídají o zdravotním stavu.
Z uvedených údajů tedy jasně vidíme, že osoba děkana Kunce rozhodně nebyla černobílá, jak se všeobecně tvrdí, a že je obecně nebezpečné věřit vyprávění lidí, nepodloženému jakýmikoliv údaji. Hlavně z uvedeného ale plyne, že člověk se nedá soudit jen jednostranně. Kunc snad neměl dobrou povahu a vyjít s ním také nemuselo být lehké; myslím si však, že díky velké spoustě těžkostí a tragédií, které ho potkaly, lze jeho chování pochopit. Žádným způsobem se ale nedá omluvit chování tehdejších polenských občanů k tomuto duchovnímu, obzvlášť v posledních letech jeho života. Můžeme se dokonce domnívat, že neustálé příkoří mu přineslo předčasnou smrt. P. Ignác Kunc zemřel náhle v 56 letech dne 19. prosince 1870 na mozkovou obrnu. Dost nepěkně se o něm v pamětní knize vyjádřil místní starosta a kronikář Antonín Pittner: „Dne 19. prosince 1870 zemřel děkan Kunc, neblahé paměti, známý co lakomec, nepřítel lidu, zvláště chudiny.“ 8) A pak, že o mrtvých se má mluvit jen dobře.
Poznámky:
1) SOkA Jihlava, Římskokatolický děkanský úřad Polná, i. č. 5 - Gedenkbuch der Dechantei in der Stadt Polna ab anno 1836 (dále Gedenkbuch der Dechantei).
2) Pojmon, František: Polná. Popis dějepisný, místopisný a statistický. Hradec Králové 1897, s. 159.
3) Gedenkbuch der Dechantei, pag. 167
4) tamtéž, pag. 213
5) Různé zdroje uvádějí, že v době požáru bylo na dvoře děkanství uskladněno velké množství suchého dříví a šindele, s čímž P. Kunc obchodoval. Tato skutečnost měla při-spět k rozšíření požáru, stejně jako údajné, ve stodole schované hrnky s máslem, které po vzplanutí létaly po okolních domech. Patrně učitel Antonín Klusáček v knize zápisků P. Karla Pražana zase uvádí, že se na děkanství nacházelo mnoho řepkové slámy a třísek od výroby šindele. Dle Klusáčka měly právě tyto třísky vyletovat z děkanství a zapálit střechu kostela. Snad i toto mohli občané Kuncovi zazlívat; jedná se ovšem o informaci nepodloženou a autoři se v údajích rozcházejí.
6) Gedenkbuch der Dechantei, pag. 213
7) Fotografie se nachází v kanceláři Římskokatolické farnosti-děkanství v Polné.
8) SOkA Jihlava, Archiv města Polná, i. č. 268 - Kniha památní města Polné, počínajíc od roku 1836, pag. 126
(Polensko, roč. XV., 2006, s. 16-19)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Klub Za historickou Polnou hledá pro svůj archiv, založený v roce 1991, fotografie, pohlednice, úřední dokumenty, novinové výstřižky, publikace, jakékoliv dobové doklady se vztahem k historii Polné a regionu, panství Polná-Přibyslav a významným osobnostem z Polenska. Uvítáme i kopie dokumentů. Prosíme o nabídku na tel.: 607928669. nebo 731567364, nebo na adresu: Klub Za historickou Polnou, Varhánkova ul. 275, 588 13 Polná.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Autor: Filip Plašil