Články
Sieberovy varhany v Polné (Zdeněk Skočdopole)
Chceme-li mluvit o polenských varhanách, musíme se chtě nechtě vrátit do konce 17. a počátku 18. století našeho letopočtu. Na přelomu těchto dvou století vyjednával totiž apoštolský protonotář, kanovník staroboleslavský, bakalář svaté teologie Václav Vojtěch Čapek, děkan polenský s dědicem nejjasnější svaté říše římské knížete Ferdinanda z Dietrichsteina, nejvyššího sudího císařského veličenstva, knížetem Leopoldem z Dietrichsteina o rozšíření stávajícího polenského kostela, zasvěceného Matce Boží. K tomuto jednání došlo na podzim v roce 1699, kdy se zmíněný majitel polenského panství, kníže Leopold, dostavil do Polné, a to na den sv. Matouše – apoštola (21. září). Jednání byl přítomen otec Rogerius, kaplan, který do Polné rád zajížděl z Jihlavy, poněvadž mu bylo milé pohovořit si s učeným bakalářem svaté teologie – děkanem V. V. Čapkem.Kníže Leopold Dietrichstein slíbil, že polenským farníkům i celé kolatuře pomůže. Potom, po návštěvách svých dalších panství – Golčův Jeníkov, Libochovice ad. – napsal list polenskému hejtmanovi, kterým byl Adam František Marschak (Maršák), aby brzy vykonal přípravy pro stavbu od základů nového kostela v Polné. Když se po svých cestách znovu vrátil do Polné, povolal k sobě stavitele Víta z Nového Veselí, se kterým sám určil rozměry pro kostel. Z jara následujícího roku 1700 začalo se s bouráním starého kostela. Svatostánek, ten, který je dnes na oltáři sv. Václava, a ostatky sv. Liguriáše přeneseny byly ve slavnostním průvodu do špitálského kostela, kde byly potom konány veškeré bohoslužby.
Leč stavitel Vít z Veselí neměl dosud zkušenosti s tak mohutnou stavbou, a proto se nejjasnější kníže Leopold obrátil na italského stavitele, tehdy kutnohorského občana Jana Spinettiho, který stavbu převzal. V roce 1704 byla dokončena klenba a celý kostel pokryt šindelem. V roce 1705 se musela klenba vyspravovati, aby nesedala; sloupy byly doplněny velkými kameny a železem, kteréžto práce se prováděly i v noci za umělého osvětlení.
Nedělní mše svaté se konaly v kostele sv. Kateřiny, kam obzvláště v zimě byl velmi těžký přístup. Proto polenský děkan, jímž byl v té době Pavel Antonín Haberlandt, doktor svaté teologie, požádal pražskou arcibiskupskou konsistoř, pod kterouž Polná tehdy spadala, o svolení požehnání nového kostela, i když kostel nebyl dosud dostavěn. To nebylo ještě svěcení kostela, to byla pouze benedikce, kterou provedl zmíněný děkan P. A. Haberlandt. Přisluhovali mu kněží polenského vikariátu, a to z Přibyslavi farář a kanovník staroboleslavský Tobiáš Kubíček, který měl slavnostní kázání k lidu, Jiří Smutný – farář v Úsobí, František Austecký – farář ždírecký, Jan Schwenda – farář štocký, Ludvík Charvát – farář šlapanovský, Daniel Dvořák – farář krucemburský, Pavel Mignon – farář borovský a losenický a Bedřich Zoubek – polenský kaplan. Dále se benedikce zúčastnili dva členové Tovaryšstva Ježíšova z Jihlavy, a to: Jan Jeschke – rektor jihlavské koleje a Maxmilián Formánek – ředitel jihlavského semináře, dále dva kapucíni, mezi nimi P. Robert. Hostina byla vystrojena na útraty zakladatele kostela knížete Leopolda a zajišťoval ji hejtman A. F. Marschak.
Po dokončení veškerých prací byl nový kostel vysvěcen sufragánem pražského knížete arcibiskupa Jana Josefa z Breüneru, opatem slavného kláštera hory Sion, to je Strahova, hieropolským biskupem Vítem. Pro tuto slavnost byl stanoven den 8. září 1707, zasvěcený památce narození Panny Marie. Vít posvětil hlavní oltář a sloužil pontifikální mši svatou za přítomnosti velikého množství lidí. Druhého dne 9. září světil oltář Všech svatých, oltář sv. Anny a oltář sv. Jana Křtitele. Ve dnech 10. a 11. září znovu světil a posvětil další čtyři oltáře na epištolní straně: oltář sv. Filipa Nerijského, druhý oltář sv. Judy Tadeáše a 14 pomocníků, třetí oltář blah. Panny Marie a čtvrtý oltář zvaný „kaple mrtvých“. Při slavnosti svěcení přisluhovalo celkem 49 kněží a jeden zbožný laik. Byli mezi nimi i dva opati: cisterciácký ze Žďáru nad Sázavou Václav Vejmluva a želivský premonstrátský Hieronymus Hlína, dále mikulovský probošt Petr se třemi svými kanovníky, rektor Tovaryšstva Ježíšova z Jihlavy P. Neuman, správce semináře P. Formánek, pět otců církevních škol, mezi nimi i provinciál P. Bernard, čtyři kapucíni a mnoho kněží z Moravy i z Čech. Sešlo se mnoho panstva a pro památku svěcení kostela ustanovena neděle po svátku narození Panny Marie. Poslední den světil nejd. pan biskup a opat strahovský i nové polenské varhany.
Varhany daroval kostelu předešlý děkan, bakalář, svaté teologie Václav Vojtěch Čapek. Nástroj byl pořízen nákladem 1950 zlatých z jeho dědictví, odkázaného kostelu pro tuto věc. Mimo to dostal stavitel těchto varhan některé přídavky v potravinách, jak bylo tehdy při placení zvykem. Stavitelem těchto nádherných koncertních varhan byl Jan David Sieber, rodák z České Lípy, t. č. brněnský občan.
Varhany po novotě obsahovaly 1514 znějících cínových píšťal, mimo dřevěných a mimo těch, které jsou umístěny v portálu. Manuál má celkem 16 rejstříků, to je her: osmistopý principál z čistého cínu, šestnáctistopý bordon, čili kryt –dolní oktáva ze dřeva, ostatní z cínu, pamba osmistopá, taktéž salicionál osmistopý, osmistopá quintadena, quinta major velká šestistopá, octava čtyřstopá, noční roh čtyřstopý, quinta minor malá třístopá, superoctava dvoustopá, rauschkvinta jeden a půl stopy, sedecima jednostopá, cembalo trojnásobné jednostopé a mixtura pětinásobná jednostopá. Positiv má osm her – rejstříků: čtyřstopý principál, osmistopou copulu major velkou, čtyřstopou copulu minor malou ze dřeva, třístopou nasatquintu, dvoustopou octavu, quintu jeden a půl stopy, z cínu jako předešlá octava, jednostopá superoctava z cínu a čtyřnásobná jednostopá mixtura z cínu. Pedál má sedm rejstříků: subbas nekrytý celý ze dřeva mimo tónu H, který je z cínu a je v prospektu mezi principálem; osmistopý principál z cínu – nejnižší jeho tón C je na pravé straně mezi principálem v prospektu; subbas claus je šestnáctistopý a celý ze dřeva; superoctavbas čtyřstopý z cínu je rozdělen na poloviny v prospektu; osmistopý trompetbas z cínu – jazýčkový stroj; šestnáctistopý schanrbas ze dřeva, který je též jazýčkový; 32. místo zaujímá zvonek pro kalkanta.
Tento nádherný barokní varhanní skvost zazněl poprvé 7. září 1707, kdy byl v Polné přivítán děkanem Pavlem Haberlandtem světitel kostela strahovský opat Vít. Poprvé zazněly polenské vzácné varhany pod dovednými prsty varhaníka Ferdinanda Dušátka, vedle kterého tu působil další významný muzikus Tomáš Pelikán.
Čas od času byly prováděny běžné opravy těchto varhan. O nějaké větší opravě či přestavbě se z žádných pramenů nedozvíme. Jistěže za uplynulých téměř 270 let byl některý rejstřík vyměněn, ale v podstatě zůstal celý nástroj bez podstatných změn.
Ve 20. století není varhanní hra pouze doménou pro chrámovou hudbu. S pokrokem a technickým vývojem dostává se varhanní hra do popředí i v koncertních síních a hlavně mezi studující mládeží je o hru na varhany stále,větší zájem. Dnes jsou to stovky studentů, kteří studují varhanní hru na všech našich konzervatořích, i na AMU v Praze a JAMU v Brně. Ovšem dnešní výrobci varhan nedocilují oné malebnosti tónů při stavbě varhan. Proto studenti varhanní hry putují o prázdninách křížem krážem republikou a hledají staré barokní nástroje. I k nám do Polné přijíždí o prázdninách každý rok řada studentů. Mnozí již o Polné slyšeli, někteří sem zabloudili náhodou. Podobným způsobem byl upozorněn na polenské varhany jeden z našich významných varhaníků dr. Jiří Reinberger. Jednoho večera, kdy jsme měli právě zkoušku chrámového sboru, přijel se na naše varhany podívat a zahrát si na ně. Bylo to v roce 1971. Na jeho popud bylo zahájeno jednání o generální opravě varhan a ta byla posléze v roce 1972 v děkanském kostele provedena.
Varhany byly při opravě celé rozebrány, a poněvadž byly dřevěné části napadeny červotočem, byly dřevěné píšťaly i vzácné řezby (pokud se daly rozebrat) konzervovány v lázni pentolidem. V kostele se nouzově hrálo na harmonium, které je pro nás také velmi vzácné, poněvadž pochází z pozůstalosti po národním umělci dr. Josefu Bohuslavu Foersterovi.
Po opravě varhan začali do Polné dojíždět různí varhanní umělci a znalci. Jedním z prvních byl P. Karel Bříza, výborný varhaník, který je autorem Oridinaria, které v Polné při mši svaté zpíváme. Dále to byl dr. Mlčoch, významný badatel v organologii, profesor techniky brněnské univerzity. Dne 12. srpna 1973 přijel dr. Jiří Reinberger se svými žáky, kterým po dobu prázdnin dává hodiny mistrovské hry na varhany. Jeho studenti se rekrutují z celé Evropy, podle podpisů v památní knize – kronice polenského hlavního kůru. Najdete zde Italy, Rumuny, Maďary, Bulhary, Němce, Poláky a Švýcary. Všichni byli překvapeni nádhernými hlasy jednotlivých rejstříků a úplně se vyžívali při kombinaci rejstříků. Mladý a nadaný německý varhaník Reinhard Rane z Düsseldorfu zapsal do naší kroniky, že při své studijní dvouměsíční cestě po barokních varhanách v naší republice neviděl ještě tak mohutný, skvělý a zachovalý nástroj jako v Polné. Ladislav Přibyl, známý dirigent a sbormistr pražských chrámových sborů obdivoval hlasovou mohutnost našich varhan. Největší překvapení nás však čekalo v listopadu 1973, kdy k nám přijel z Vídně badatel a organolog profesor dr. Karel Schütz s mistrem varhanářem Arnoštem Kleblem. Doprovázel je profesor olomoucké univerzity dr. Fridrich. Ve vídeňském kostele sv. Michala objevili totiž tito pánové zbytky – torzo barokních varhan, jejichž stavitelem byl také Jan David Sieber. Aby mohli tamní svatomichalské varhany obnovit a dohotovit podle původního slohu, přijeli si do Polné prostudovat náš nástroj. „Prolezli“ doslova celou skříň, všechno pečlivě změřili a prozkoumali. Odjížděli s pocitem srdečných díků a radostí, že jim návštěva našeho kostela velmi pomohla. Však o tom svědčí jejich zápis v památné knize polenského kůru: „Ein wunder schöne Instrument und eine schöne Kirche – obdivuhodný nástroj a krásný chrám“.
Do Polné pak začali zajíždět i fanouškové varhanní hudby, mezi které patří i Jiří Borovička z Pardubic. Mimo jednoho maďarského studenta varhanní hry přivezl s sebou Františka Petra z Havlíčkova Brodu – absolventa pražské konzervatoře, význačného varhaníka a skromného umělce. Celé dvě hodiny nahrávali polenské varhany na nejcitlivějších japonských přístrojích. O kvalitě této nahrávky jsem měl možnost se přesvědčit.
Z pravidelných hostů našich polenských varhan můžeme jmenovat dr. Josefa Koukla, profesora litoměřické bohoslovecké fakulty, ředitele kůru z Moravských Budějovic Karla Klatta, studenta pražské konzervatoře a nadějného mladého skladatele Josefa Bouchnera a další. Dne 15. července letošního roku (1976) dostavili se na polenský kůr účastníci organologického zájezdu – sekce přátel varhan Muzejního spolku v Brně; přijelo celkem 45 osob, mezi nimi opat benediktinského kláštera z Pannonhalmy v Maďarsku. Ing. Plánský z národního podniku Varhany Krnov, Zdeněk Světák z téhož podniku, s nimi řada obdivovatelů varhan a varhanní hry, z nichž většina hraje. Je zajímavé, že asi polovina všech obdivovatelů se honosí akademickými tituly. Vedoucím tohoto zájezdu byl dr. Jiří Sehnal, vedoucí hudebního oddělení Moravského muzea v Brně, který je u našich varhan téměř každoročním hostem.
Uvedený stavitel varhan Jan David Sieber postavil celou řadu nástrojů, avšak takovéto mohutné nástroje postavil za svůj život pouze tři: v zámku ve Žďáru nad Sázavou, na sv. Kopečku u Olomouce a u nás v Polné. Na sv. Kopečku zůstalo jen torzo – kus skříně s několika píšťalami, v zámku ve Žďáru se dochovalo více, varhany jsou ještě schopné provozu. Nejzachovalejší jsou však varhany v děkanském kostele v Polné.
Rozhodně je pro nás velmi milé, že přední interpret varhanní hry dr. Jiří Reinberger pořídil na našich vzácných varhanách nahrávku skladeb starých varhanních mistrů pro n.p. Supraphon. Tato deska je ohlášena spolu s nahrávkami z Telče a Brtnice na příští jaro (roku 1977) a vyjde v edici „České a moravské barokní varhany".
Chodíme denně do našeho kostela, anebo alespoň kolem, a neuvědomujeme si, jakou vzácnou perlu zanechali nám tu naši předkové. Celá řada lidí v Polné o tom nic neví, proto je a záleží na nás, abychom se o této věci zmínili každé návštěvě odjinud, i našim spoluobčanům.
(sepsáno 1976)
Autor: Zdeněk Skočdopole