Články
Vyjednávání o přijetí Ferdinanda Štýrského za moravského markraběte v Polné (Filip Plašil)
Ve svých šedesáti letech věku císař Svaté říše římské a český král Matyáš (1557–1619) neměl se svou mladou manželkou Annou Tyrolskou doposud žádné potomky. Obdobnými obtížemi byli stiženi i jeho dva bratři Albrecht a Maxmilián. S vědomím o odbojnosti českých stavů, o které se přesvědčil ještě za doby vlády svého bratra Rudolfa II., se proto snažil zajistit nástupnictví habsburskému rodu v Českých zemích ještě za svého života a na český trůn prosadit svého mladšího bratrance Ferdinanda Štýrského (1578–1637).1)Prostředkem k tomu se stala tzv. Oñateho smlouva, datovaná 6. června 1617, kterou se španělský král Filip III. (1578–1621) recipročně vzdal svých (v podstatě smyšlených) nároků na český trůn ve prospěch štýrské větve habsburského rodu oproti přenechání Alsaska a císař Matyáš adoptoval Ferdinanda Štýrského za svého nevlastního syna. Nalezlo se nemálo hlasů, které takový postup neschvalovaly a považovaly jej za nevhodný, nedůstojný a vymykající se běžným zvyklostem, zejména když zvolení Matyáše za českého krále roku 1611 bylo podmíněno tím, že se za králova života nebude rozhodovat o jeho nástupci.2)
České stavy v první půli roku 1617 odolávaly nátlaku císařské strany o prosazení arciknížete Ferdinanda Štýrského za českého krále-nástupce. Jak píše Pavel Skála ze Zhoře, „...rádcové zpronevěřilí obmýšleli sobě cestu k tomu, jakými důvody mohli by namluviti všecky tři stavy království českého na to, aby sobě arciknížete Ferdinanda za čekance a nápadníka téhož království po smrti krále Matiáše oblíbiti, přijíti a vyhlásiti odporni nebyli. A tím samým pronesli se v ostychu svém bázlivém dosti neopatrně: nepovolili k tomu stavové, aby arcikníže byl za krále českého od nich přijat a vyhlášen, tedy že to všecko jich rokování z strany nápadního práva jest a bude mdlé, daremní a neplatné, leč by zprosta zjevnou mocí k tomu je dohnati chtěli.“ 3)
Hlavním předmětem sporu se staly principy přijetí, nebo volby Ferdinanda za českého krále – pokud by byl Ferdinand za krále přijat, znamenal by tento postup potvrzení jeho dědičných práv na český trůn. Oproti tomu volba vyjadřovala toliko svobodné rozhodnutí českých stavů.4) Je pravdou, že po smrti Ludvíka Jagellonského byl roku 1526 Ferdinand Habsburský zvolen za českého krále svobodnou volbou stavů, nicméně Ferdinand Štýrský byl potomkem nikoliv pouze zvoleného Ferdinanda I. Habsburského, ale také přímým potomkem Anny Jagellonské, dcery českého krále Vladislava II. Jagellonského. Oba přístupy, volební i dědičný, tak měly své teoretické odůvodnění.
Král Matyáš, vida nesnáze ve vyjednávání, svolal svým listem z 1. května 1617 český zemský sněm na Pražský hrad na 5. června.5) V úterý 6. června byla na sněmu za přítomnosti krále i arciknížat Maxmiliána a Ferdinanda přečtena pražským purkrabím Adamem ze Šternberka královská propozice, která však mezi stavy vyvolala silnou nesvornost; zatímco katolická strana v čele se zemskými úředníky podporovala volbu Ferdinanda, nekatolická strana6) trvala na náležitém potvrzení veškerých privilegií, zejména Rudolfova majestátu o náboženské svobodě, a vydání reversu Ferdinandem Štýrským. Po různém zastrašování zvolila většina stavů (včetně některých nekatolických předáků – Václav Budovec, Václav Vilém z Roupova, Vilém z Lobkovic, byť s různými výhradami)7) 9. června Ferdinanda za českého krále8) a ve čtvrtek 29. června9) se konala korunovace.
Ve dnech 24. srpna až 23. září 1617 se konal následný moravský zemský sněm v Brně, který probíhal podstatně umírněnějším způsobem než sněm český – neboť na sněmu byla čtena královská propozice oznamující, že Ferdinand Štýrský byl již zvolen českým králem. Na svátek sv. Augustina, 28. srpna,10) bylo z Brna vysláno poselstvo do Polné s instrukcí pro jednání s králem Ferdinandem o potvrzení zemských svobod. Když král Ferdinand poselstvo dne 1. září 1617 na Polné přijal, vydal mu pro sněm reces, ve kterém potvrzení svobod přislíbil. Dne 6. září 1617 tento slib osobně zopakoval již v Brně přímo na zemském sněmu, a proto byl téhož dne i moravským zemským sněmem přijat za markraběte moravského.11) V září následovalo ještě obdobné přijetí ve Slezsku. Trnitá cesta českých stavů tak mohla započít již naplno.
Dochované materiály místních archivů neobsahují žádné zmínky o jednání krále Ferdinanda a moravských stavů v Polné, ba tato událost zůstala doposud na regionální úrovni zcela neznámá. Původní pramen je však ukryt ve sněmovních památkách stavovských rukopisů, uložených v Moravském zemském archivu v Brně. Z těchto vyjímám tři listy, týkající se vyjednávání moravského poselstva a Ferdinanda II. v Polné.
1.
List věřící pánům poslům J[eho] M[ilosti] Kr[álovské] Ferdinandovi druhému korunovanému králi českému, do města Polné vypraveným daný. 12)
Nejjasnější králi a pane, pane. Naše milostivý služby své povolně a poslušně s vinšováním od Pána Boha všemohoucího prodlouženého dobrého zdraví, nad nepřáteli V[aší] Kr[álovské] M[ilo]sti šťastného vítězství, šťastného a dlouhého panování, i jiného všeho nejlepšího, věčně žádajíce, V[aší] Kr[álovské] M[ilo]sti vzkazujeme.
Při tom V[aší] Kr[álovské] M[ilo]sti poníženě oznamujeme, že nejdůstojnější a osvícené kníže, pana, pana Františka kardinála z Ditrichštejna, biskupa olomouckého, kníže královské české kapli hrabě, dědičného pána na Nyklšpurku, Dívčích Hradech a Chropyni, J[eho] M[ilosti] C[ísaře] římského, uherského, a českého krále, tejnou radu, též království a zemi jeho misti dědičných Protectora dožádavší se jeho mi[lo]sti k tomu osvícené kníže a pána, pana Karla vladaře domu Lichtenštejnskýho z Nyklšpurku, na Valticích, Lednici, Plumlově, hradě Ausově, Prostějově a Černé Hoře, pana Karla staršího z Žerotína, na Rosicích, Náměšti a hradě Přerově, J[eho] M[ilosti] C[ísaře] římského, uherského a českého krále radu a komorníka, pana Adama Lva Líčka z Rýsemburka, a na Pernštejně J[eho] M[ilosti] Arciknížete Maximiliána nejstaršího rakouského komorníka, velebné preláty kníže Jiříka Leodegariusa opata kláštera hradišťského, kníže Kašpara Ludevíka Stodckého opata kláštera louckého, urozené a statečné rytíře pana Jana Čejku z Olbramovic na Nových Syrovicích, Bystřici a hradě Boskovicích, J[eho] M[ilosti] C[ísaře] římského, uherského a českého krále radu a nejvyššího písaře Margkrabství moravského, pana Kryštofa Karla Podstatského z Prusínovic, na Borovicích a Veselíčku, komorníka práva menšího zemského Margkrabství Moravského, kraje Olomouckého, pana Vilíma Munku z Eyvančic, na Radlasy a Moravci, J[eho] M[ilosti] C[ísaře] římského, uher-ského a českého krále prokurátora v Margkrabství Moravským, pana Václava Bítovského z Bítova, a na Bystřici pod Hosteynem, moudré a opatrné Michala Hayncze z Olomouce a Voldřicha Lilgenplota z Brna, v některých pilných a důležitých potřebách, nás všech čtyř stavův Margkrabství tohoto se dotejkajících k V[aší] Kr[álovské] M[ilo]sti vypravujeme.
A cožby tak podle instrukcí uctívati a poníženosti vyhledávati měli, jim jsme v známost uvedli.
Za čež V[aší] Kr[álovské] M[ilo]sti my všickni čtyři stavové Margkrab[ství] tohoto poníženě žádáme, že vejš oznámené vyslané naše milostivě vyslyšeti, a což V[aší] Kr[álovské] Mi[lo]sti jménem a na místě našem v poníženosti přednesou, a při V[aší] Kr[álovské] Mi[lo]sti jednati a žádati budou, jim toho všeho nic jináče, než jako osobám našim věřiti, i také v tom k nim se milostivě a laskavě nakloniti ráčíte.
My se V[aší] Kr[álovské] Mi[lo]sti poníženými a povolnými službami našimi každého času věrně toho odsluhovati zamlouváme.
S tím V[aši] Kr[álovskou] Mi[lo]st v ochranu Pana Boha poručena činíc, V[aši] Kr[álovskou] M[ilo]st se na všem dobře a šťastně jmíti vinšujeme.
Dath[um] v městě Brně, v pondělí den svatého Augustina Léta Páně 1617.
V[aší] Kr[álovské] Mi[lo]sti
v poníženosti poslušní
hejtman, páni, preláti, rytířstvo, a vyslaní z měst, stavové Margkrabství moravského, nyní při sněmu obecním v městě Brně, pospolu shromáždění.
2.
Instrukcí k jeho milosti Ferdynandovi králi českému týmž pánům komisařům daná do Polny. 13)
Instrukcí od nás hejtmana, pánův, prelátův, rytířstva a měst, všech čtyř stavů Margkrabství Moravského, kteříž jsme se k sněmu obecnímu ke dni svatého Bartholoměje, tj. 24. dne Augusti, jinak srpna, léta tohoto – 1617 do města Brna rozepsanému sjeli, k nejjasnějšímu knížeti a pánu, panu Ferdinandovi druhému, z Boží mi[lo]sti králi českému, arciknížeti rakouskému, knížeti burgundskému, štýrskému a kraňskému, hraběti tyrolskému a gorickému, pánu našemu milostivému.
Na nejdůstojnější a vysoce osvícené kníže a pána, pana Františka kardinála z Ditrichštejna, biskupa olomouckého, kníže královské české kapli hraběte, dědičného pána na Nyklšpurku, Dívčích Hradech a Chropyni, J[eho] M[ilosti] C[ísaře] římského, uherského, a českého krále tejnou radu, též království a zemí jeho milosti dědičných Protectora, jakožto k tomu od nás dožádaného, osvícené kníže a pána, pana Karla vladaře domu Lichtenštejn-skýho z Nyklšpurku, na Valticích, Lednici, Plumlově, hradě Ausově, Prostějově a Černé Hoře, pana Karla staršího z Žerotína, na Rosicích, Náměšti a hradě Přerově, J[eho] M[ilosti] C[ísaře] římského, uherského a českého krále radu a komorníka, pana Adama Lva Líčka z Rýsemburku, a na Pernštejně J[eho] M[ilosti] Arciknížete Maximiliána nejstaršího rakouského komorníka, velebné preláty kníže Jiříka Leodegariusa opata kláštera hradišťského, kníže Kašpara Ludevíka Stodckého opata kláštera louckého, uro-zené a statečné rytíře pana Jana Čejku z Olbramovic na Nových Syrovicích, Bystřici a hradě Boskovicích, J[eho] M[ilosti] C[ísaře] římského, uherského a českého krále radu a nejvyššího písaře Margkrabství moravského, pana Kryštofa Karla Podstatského z Prusínovic, na Borovicích a Veselíčku, komorníka práva menšího zemského Margkrabství Moravského kraje Olomouckého, pana Vilíma Munku z Eyvančic, na Radlase, a Moravci J[eho] M[ilosti] C[ísaře]e římského, uherského a českého krále prokurátora v Margkrabství Moravském, pana Václava Bítovského z Bítova, a na Bystřici pod Hosteynem, moudré a opatrné Michala Hayncze z Olomouce, a Voldřicha Lilgenplota z Brna, posly, a komisaře naše do města Polné, vyslaným daná.
Nejprve mají páni poslové, a komisaři naši V[aší] Kr[álovské] Mi[lo]sti naše ponížené služby s vinšováním od Pána Boha jeho Mi[lo]sti dlouhého, a dobrého zdraví nad nepřáteli vítězství šťastného a pokojného panování, a ve všech předsevzetích jeho mi[lo]sti hojného prospěchu oznámiti a při tom Jeho Mi[lo]st v známost vzíti,
kterak J[eho] M[ilost] C[ísař] Pán náš nejmilostivější, ráčil nám jest nám všem stavům sněm obecní sem do města Brna položiti, a skrze posly a Commisaře své předně a dostatečně v známost uvésti, za jakejmi velikými a vysoce potřebnými příčinami jest V[aší] M[ilosti] Kr[álovské] za syna přijíti, a to při pánech stavech Království Českého, aby V[aši] M[ilost] za krále přijali, a korunovali, spůsobiti ráčil,
nás podobně milostivě skrze ně žádaje, abychom my tolikéž V[aši] M[ilost] Kr[álovsk]ou kdyžby nám vedle příkladův předešlých slavné paměti, králův českých, a Margkrabí Moravských povinnost obyčejnou učiniti, též z strany potvrzení přivíjeli, svobod obdarování, dobrých a chvalitebných zvyklostí, a pořádkův jich co země za právo má, vykonati ráčil, za Margkrabí Moravského jměli, a drželi.
Kteraužto V[aší] M[ilosti] Cís[ařsk]ou milostivou žádost, my ve vážení majíce, a k tomu prohlídajíce, že V[aše] M[ilost] Kr[álovská]á ráčí bejti vnuk slavné paměti císaře Ferdynanda krále českého, a markrabí Moravského, též královej Anny její mi[lo]sti vlastní a přirozené dědičky téhož království a Margkrabství, a tak pošlej z krve, a z kmene králův českých, a margk[rabů] moravských, pánův našich Jich milostí. Nadto pak vědouce o mnohých vzácných a velikých Jeho milosti krále ctnostech a dařích, jimiž od Pána Boha obdařen, a poctěn býti ráčí, jsme J. M. jednomyslně a společně z své dobré a svobodné vůle na jistý však a vyměřený způsob, o kterémž Jeho milosti oznámiti mají, za markrabí moravského a pána země přijali, a za tou příčinou osoby jich k jeho mi[l]osti tak aby s jeho mi[l]ostí o všecky potřeby naše se domluvili, a zavřeli. Tolikéž jistý den, a čas v který by sem do města Brna k nám přijeti chtíti ráčil, snésti mohli, vypravili.
A protož s jeho mi[l]ostí královskou jednati mají, aby J[eho] M[ilost] Kr[álovská] podle způsobu nadepsaného k nám se milostivě zachovati, a jakž předně majestátem svým královským nás strany vejminek které jeho mi[lo]sti přednešeny od nás bejti mají, milostivě opatřiti, a ubezpečiti, tak také všech našich práv, svobod privilejí obyčejův potvrditi, i také se k nám ve všem podle příkladův předešlých králův českých, a markrabí moravských zachovati ráčil, s tím přitom zakázáním, že když se to do jeho mi[lo]sti vykoná, že i my tolikéž čímž J[eho] M[ilosti] Kr[álovsk]é povinni jsme, rádi od sebe učiniti chceme. A aby to tím podstatněji a dostatečněji konati, a říditi mohli, z té příčiny jsme jim výpis odpovědí od nás pánům poslům J[eho] M[ilosti] C[ísař]e na tuto žádost jeho mi[lo]sti dané, vydati poručili. Vedle kteréž budou moci a moc míti, s jeho mi[lo]stí dále se o všecko namluviti, zavírati a místu uvésti, jakž toho další potřebu uznají, a usoudí.
A jsouce též věc spravedlivá, i spasitelná, každému člověku předkem o spasení svém nejvíce péči jmíti, kteréžto spasení bez víry pravé křesťanské a zákona Božího bejti nemůže, mají oni páni poslové, a vyslaní naši J[eho] Kr[álovské] Mi[lo]sti za to prositi, aby jeho Mi[lo]ost nás všechny i jednoho každého při víře zákona Božího a náboženství křesťanském, bez překážek všelijakých zůstaviti, a nás v tom ujistiti ráčil, tak aby jeden každý z nás stavů mohl Pánu Bohu svobodně, a pokojně sloužiti, podle toho cožby kdo za dobré podle zákona, a naučení Páně poznal, v tom aby J[eho] M[ilost] Krá[lovská] nám autisku činiti, ani jinému činiti, dopouštěti neráčil.
Jakož jsme pak od slavných pánů předkův Jeho milosti, ano i J[eho] M[ilosti] C[ísař]e pána našeho nynějšího nejmilostivějšího milostivě zanecháni, a zachováni byli, a i posavad zůstáváme, nebo poněvadž nám, ani předkům našim v svobodu, svědomí našeho saháno nebylo, ani k víře kteráž jest dar Boží žádný přinucován nebýval.
Jsme té ponížené důvěrnosti k Jeho Kr[álovské] Mi[l]osti že i nás také při svobodném vyznání, a požívání náboženství našeho křesťanského, milostivě zanechati, a pozůstaviti ráčí.
Toto vše, ano i jiné cožby tak za potřebné, a užitečné usoudili, a uznali, mají J[eho] M[ilosti] Kr[álovsk]é se vší pilností, a bedlivostí přednésti, a za milostivou a učinlivou odpověď J[eho] M[ilosti] Kr[álovsk]é nás s službami našimi po všeckny časy volnejmi, poslušnými, a věrnými, poručena učiníc, se vší ponížeností žádati, a prositi.
Pro lepší té věci jistotu, sekryty své k této Instrukci přitisknouti jsme dali. Jíž jest dattum v městě Brně, v pondělí den památky svatého Augustina, léta Páně šestnáctistého sedmnáctého počítajíce.
3.
Recess od J[eho] M[ilosti] Krále Ferdynanda toho jména druhého, kterýž jest dán pánům komisařům k jeho milosti kr[álovské] poslaným, když jeho mi[lo]sti za markrabí a pána přijat býti míti ráčil, z Polné prvního dne Septembris, A[nn]o. 1617. 14)
Ferdinand z Boží milosti toho jména druhý král český, arcikníže rakouský, pán náš milostivý, ráčil jest tomu všemu co jsou Jeho milost knížecí, pan František kardinál z Ditrichštejna, biskup olomoucký, královské kapli české hrabě na Nyklšpurgku, Dívčích hradech a Chropyni, jeho milosti císařské tejná radda jakožto dožádaný, osvícené kníže Karel vladař domu Lichtenštejnskýho z Nyklšpurgku, na Valticích, Lednici, Plumlově, hradě Ausově, Prostějově a Černé Hoře, urozený Karel starší z Žerotína, na Rosicích, Náměšti, a hradě Přerově, J[eho] M[ilosti] C[ísařsk]é radda, a komorník, Adam Lev Líček z Rýsmburku, na Pernštejně, jeho lásky arciknížete Maxymiliána rakouského, komorník, velebný kněz Jiřík Leodegarius opat kláštera hradišťského, kněz Kašpar Ludevík Stodský opat kláštera lauckého, statečný Jan Čejka z Olbramovic, na Nových Syrovicích, Bystřici a hradě Bošovicích, J[eho] M[ilosti] C[ísařsk]é radda a nejvyšší písař Margkrabství moravského, slovutný Kryštof Karel Podstatský z Prusínovic, na Borovicích a Veselíčku, komorník práva menšího zemského Margkrabství moravského, kraje olomůckého, Vilím Munka z Eyvančic, na Radlase, a Moravci, J[eho] M[ilosti] C[ísařsk]é jakožto krále českého prokurátor v témž markrabství, Václav Bítovský z Bítova, na Bystřici pod Hostejnem, a opatrní Michal Haincz z Olomouce, a Voldřich Lilgenplot z Brna, vyslaní ode všech čtyř stavův dotčeného Margkrabství moravského nyní v městě Brně při sněmu shromážděných Jeho Mi[lo]sti královské jak austně přednesli, tak i v spisu podali, milostivě vyrozuměti. A předně že dotčení stavové J[eho] M[ilosti] královské ponížené služby vzkazují, a dlouhého zdraví, nad nepřáteli vítězství, šťastného a pokojného panování vinšují. Též že jsou na milostivé vyhledávání J[eho] M[ilosti] C[ísařsk]é pana strejce a otce J[eho] M[ilosti] královské nejmilejšího, jakožto vnuka slavné paměti císaře Ferdynanda krále českého, a markraběte moravského, též její milosti královny Anny, vlastní a přirozené dědičky téhož království, a markrabství, a tak pošlému z krve, a z kmene králův českých a margkrabův moravských, na jistý v přednešení J[eho] M[ilosti] C[ísařsk]é obsažený spůsob, a vejminky stavové za pana, z své dobré a svobodné vůle, poněvadž by tím za živobytí J[eho] M[ilosti] Cís[ařsk]é povinnosti nebyli, přijali, to vše J[eho] M[ilost] královská od nich s obzvláštní milostí a oblíbením vděčně přijímati, a takovou jich stavům povolnost, a upřímnou náchylnost, ve všelijakých příčinách jim milostivě vším dobrým spomínati, a vynahražovati chtíti ráčí. A kdež ujištění vejminek od nich v spisu J[eho] M[ilosti] Kr[álovsk]é podaném přednešených vyhledávají, neráčí J[eho] M[ilost] královská do konce žádného rozmýšlení jmíti, je v těch příčinách listem svým náležitě opatřiti privilegia jich, jakž se od předkův J[eho] M[ilosti] královské stalo, potvrditi, přiznání k landfrýdu dáti, a povinnost obyčejnou jim vykonati.
Co se pak posledního artikule z strany náboženství doteče, J[eho] M[ilost] královská na jiném býti neráčí, než jak jsou se předkové J[eho] M[ilosti] královské, králové čeští, a margkrabové moravští, císař Ferdynand, Maxymilián, Rudolf a J[eho] M[ilost] císař Mathyas, pan strejc, a otec J[eho] M[ilosti] král[ovsk]é nejmilejší, a pán náš nejmilostivější, k nim stavům v té příčině chovali, tím spůsobem tolikéž se k nim zachovati.
Což jest J[eho] M[ilost] královská, jeho milost knížecí pana kardinála, a jiné od dotčených stavův nařízené komisaře k odpovědi dání, tejna učiniti chtíti neráčil. Jsouce jim stavům i nadepsaným vyslaným vší milostí svou královskou nakloněn.
Decretum per Regiam Maj[e]st[at]em Polnae 1. Septembris A[nn]o. 1617.
Ferdinand
Z obsahu listin vyplývá, že Polná se v pozdním létě 1617 stala místem setkání nově přijatého českého krále Ferdinanda II. Štýrského a početného poselstva moravských stavů, aby ještě na české půdě blízko zemské hranice předběžně projednali podmínky přijetí Ferdinanda za moravského markraběte. Zatímco v Brně se sešel zemský sněm a očekával zpráv svých vyslanců, v Polné došlo k písemnému slibu budoucího markraběte, že bude respektovat práva nabytá stavy a nebude zasahovat do náboženské svobody. Tento svůj „reces“ Ferdinand v podstatě znovu zopakoval, již osobně, na zemském sněmu v Brně dne 6. září 1617.
Vilém Slavata ve svých vzpomínkách15) uvádí, že po zvolení Ferdinanda českým králem na českém zemském sněmu byl jako jeho komisař, doprovázející nově zvoleného krále na sněmy ostatních zemí České koruny, vybrán dlouholetý český nejvyšší kancléř a protagonista španělské strany Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628). Je tedy pravděpodobné, že i patrně nejvlivnější úředník v zemi s Ferdinandem do Polné přijel.
Není známo, kde přesně Ferdinand II. se svým doprovodem v Polné přebýval během svého čekání na moravské poselstvo. Nejeví se pravděpodobným, že by byl ubytován v některém z měšťanských domů, na radnici či v tehdejší rychtě16) – snad se stal na krátkou dobu obyvatelem polenského hradu, stejně jako o tři roky později Fridrich Falcký. Polenský hrad by zároveň poskytoval i dostatek prostoru a důstojné prostředí pro přijetí a jednání s moravským poselstvem,17) což se o domech na náměstí patrně říci nedalo. Protože pánem polenského panství, sídlícím právě na polenském hradě, byl Rudolf Zejdlic ze Šenfeldu, jeví se tato možnost obzvlášť pikantní – Zejdlic jako zapřisáhlý protestant by tak hostil nekompromisního katolíka Ferdinanda Štýrského, proti kterému o tři roky později bojoval se zbraní v ruce v bitvě na Bílé Hoře a vedl diplomatická jednání v zahraničí, ba dokonce na polenském hradě ubytoval Ferdinandova soupeře a nástupce na českém trůnu Fridricha Falckého.18)
Za pozornost stojí také, že vůdcem moravských vyslanců byl Franti-šek kardinál z Dietrichsteina – olomoucký biskup. Právě tomu se polensko-přibyslavské panství roku 1623 dostalo jako Zejdlicův konfiskát, ačkoliv se o Polnou rozhodně ucházel Jaroslav Bořita z Martinic, který ji dokonce na jistý čas dostal do držby.19) Možná právě v roce 1617 si Dietrichstein Polnou „vyhlédnul“…
Polenské čekání Ferdinanda II. na události mimořádné politické důležitosti jen podtrhují význam Polné jako významné tranzitní stanice na cestě mezi Prahou a Vídní. Po Jiřím z Poděbrad, Vladislavu Jagellonském, Ferdinandu I., Rudolfu II. a Fridrichu Falckém tak máme doloženou přítomnost již šestého českého krále ve městě. Svou polohou na zemské hranici mezi Čechami a Moravou (alespoň tak byla Polná vnímána v tehdejší době, jak plyne z vojenské mapy Johna Speeda z roku 1626 – hranice měla tehdy procházet přímo městem; v rozporu s tím není ani Komenského mapa Moravy z roku 1627 – zde je sice město Polná umístěno celé do Moravy, avšak Kateřinovský kopec je zřetelně zakreslen až za zemskou hranici do Čech, což bylo doposud poněkud opomíjeno) tvořila Polná též určitý symbolický bod, kde z důvodu politické korektnosti Ferdinand II. i Fridrich Falcký posečkali oficiálního doprovodu moravských stavů, než vstoupili na půdu sousední země.
Právě téhož roku, patrně pouze shodou okolností, byla u Hierata a Hogenberga v Kolíně nad Rýnem vydána Hoefnagelova rytina Polné v 6. díle Theatri praecipuarum totius mundi urbium mezi nejvýznamnějšími městy celého světa.20)
Poznámky
1) Ferdinand Štýrský byl synem arcivévody Karla II. Štýrského a vnukem císaře a českého krále Ferdinanda I. a královny Anny Jagellonské.
2) Vorel, Petr: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek VII., 1526–1618. Paseka: Praha, Litomyšl 2005, s. 469 a 524–526.
3) Pavla Skály ze Zhoře historie česká, díl 2. I. L. Kober: Praha 1865, s. 26.
4) Obšírněji viz Kučera, Jan P.: Stavovská opozice v Čechách a volba Ferdinanda Štýrského českým králem. Studia Comeniana et historica, roč. 14, č. 28, s. 5–42.
5) Velmi obšírně, s edicí původních pramenů, popisuje průběh sněmu i korunovace Vilém Slavata, srov. Jireček, Josef (edd.): Paměti nejvyššího kancléře království českého Viléma hraběte Slavaty z Chlumu a z Košumberka, vládaře domu hradeckého, pána na Hradci Jindřichově, Stráži, Telči, Žirovnici a Mělníce, nejvyššího dědičného šenka Království českého, císařův Ferdinanda II. a III. skutečného tejného raddy a komorníka, rytíře zlatého rouna. Od l. 1608 do 1619. I. L. Kober: Praha 1868, s. 258–290. Z dalších starých autorů např. Beckovský, Jan František: Poselkyně starých příběhův českých. Díl II., svazek II. Dědictví sv. Prokopa: Praha 1879, s. 78–91.
6) Jindřich Matyáš Thurn, Linhart Collona z Felsu, Vilém starší Lobkovic, Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kašpar Kaplíř ze Sulevic a jiní. Mezi těmito jmény vidíme budoucí přední osoby stavovského povstání, z nichž mnohé zaplatily roku 1621 za své postoje životem.
7) Gindely, Antonín: Dějiny českého povstání léta 1618. Díl I. Bedřich Tempský: Praha 1870, s. 138.
8) Skála, op. cit., s. 33–34.
9) Kučera, op. cit., s. 29. Gindely, op. cit., s. 142, ale i jiní autoři, uvádějí 19. června, ačkoliv ke korunovaci byly vydány i pamětní stříbrné medaile Jana Konráda Greutera s datem 29. června 1617. Srov. mimo jiné např. Donebauer, Max: Beschreibung der Sammlung böhmischen Münzen und Medaillen. Vl. nákladem: Praha 1888, s. 200.
10) Jak plyne z níže citovaných archiválií. O přijetí moravského poselstva v Polné uvádí drobnou zmínku Kameníček, František (edd.): Vlastivěda moravská. Země a lid. Díl III. všeobecné části. Musejní spolek v Brně: Brno 1901, s. 532.
11) Ibidem, s. 532 a 533. Téhož dne Ferdinand Štýrský potvrdil Moravě zemské svo-body. Srov. Kalousek, Josef: České státní právo. Bursík a Kohout: Praha 1892, s. 260.
12) MZA Brno, A3 – Stavovské rukopisy, kniha 7, fol. 111a,r, fol. 112a.
13) Moravský zemský archiv v Brně (dále MZA) Brno, A3, kniha 7, fol. 112a až 114a.
14) MZA Brno, A3, kniha 7, fol. 114a až 115r.
15) Slavata, op. cit., s. 290.
16) Již proto, že hrad dle tehdejšího vnímání ležel ještě v Čechách, kdežto město na Moravě – viz dále.
17) V tomto ohledu srov. inventář panství, obsahující též soupis vnitřního vybavení polenského zámku, sestavený v listopadu 1622. MZA Brno, G 140 – Rodinný archiv Dietrichsteinů Mikulov, kart. 308, sig. 300/a, i. č. 1082. Kromě pokoje „pánského a pániného“ uvádí inventář ještě obývatelné místnosti vybavené lůžky (kromě místností pro služebnictvo): pokoj v červené věži, zelenou světnici, bílou světnici, Bočkovu komoru, damaškovou světnici, ranní komoru, římskou světnici, komoru a švejdovskou komoru.
18) Srov. např. Vykoupil, Libor: Od třicetileté války do poloviny 19. století. In: Polná 1242–1992. Město Polná: Polná 1992, s. 51 a 52; Krásná, Věra: Listy z rodinné kroniky Žejgliců a Krásných. Polensko, roč. 2011, č. 4, s. 23 a 24; Pojmon, František: Polná. Popis dějepisný, místopisný a statistický. Vl. nákladem: Hradec Králové 1897, s. 39–41; Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl dvanáctý. F. Šimáček: Praha 1900, s. 163.
19) Vykoupil, op. cit., s. 52.
20) Hladík, Bohuslav: Nejstarší pohledy na Polnou z první poloviny 17. století. Polensko, roč. 1997, č. 2, s. 10. Hladík však uvádí, že publikace vycházela u Bruina v Amsterodamu – hlavním autorem byl Georg Braun; k vydání práce došlo postupně v Kolíně nad Rýnem. Srov.: Braun, Georg; Hoggenberg, Franz: Theatri Praecipuarum Totius Mundi Urbium Liber Sextus. Köln 1617 (108 listů a 50 kolorovaných vyobrazení).
Použitá literatura: Polensko, roč. 2014, č. 2, s. 1-16
Autor: Mgr. Filip Plašil