Články
Ze vzpomínek Václava Vlka (1912–1992), mlynáře z Dobroutova (Jan Prchal)
V roce 2006 vydalo nakladatelství Linda Polná stočtyřicetistránkovou publikaci Dobroutov z pera autorů Jana Prchala a Milana Šupa. Do brožury formátu A5 mapující historii obce, vzdálené od Polné 3 km východně, byly, krom jiných pramenů, zahrnuty i fragmenty ze strojopisných poznámek dobroutovského mlynáře Václava Vlka. Tento zanícený činitel a písmák, obyvateli obce uznávaný, zanechal ve své pozůstalosti z vyprávění svého otce, starších pamětníků a zejména z vlastních prožitků strojopisné i ruko-pisné poznámky se vztahem k výjimečným, dnes již historickým událostem, odehrávajícím se nejen v samotné obci Dobroutov. Poskytnul tak cenná svědectví dob minulých, jež se redakční rada sborníku Polensko usnesla zpřístupnit svým čtenářům a členům Klubu Za historickou Polnou. Text byl redakčně upraven.Dobroutov v období I. světové války
V noci z 25. na 26. července byla starostovi doručena zvláštním poslem mobilizační vyhláška. V neděli 26. 7. byla v obci vyhlášena mobilizace bubnem. S pláčem loučilo se místní obyvatelstvo s osmnácti vojíny, kteří následujícího dne odcházeli ke svým plukům. Do konce roku odešlo k vojsku 24 mužů. V dalším roce 1915 narukovalo 26 mužů a v roce 1916 bylo na frontu odveleno 16 mužů.
Na zemědělské práce bylo v roce 1916 do naší obce přiděleno 18 srbských zajatců. V roce 1917 bylo odvedeno 8 vojínů – mužů, kteří dosáhli věku 18 let. Dne 9. února 1918 byl uzavřen mír s Ruskem. Přesto pokračovaly rekviziční komise ve své činnosti; v domácnostech byly zabavovány i poslední nádoby a předměty z mědi a mosazi, bronzu a cínu. A koncem léta roku 1918 na frontu ještě odešli poslední 3 muži. V říjnu toho roku byl z obce odvezen i náš zvon s letopočtem 1738 o průměru 35 cm. Zvon chtěl původně zachránit tehdejší zvoník Antonín Jirka z čp. 72. S několika občany jej sňal z velké lípy před školou, kde mnoho let vyzváněl při klekání, bil na poplach při požáru či povodni, nebo smutně doprovázel zemřelého občana na jeho poslední cestě. Však obecní úřad, snad ze strachu před úřady, nařídil umístit zvon zpět na původní místo – na lípu. A druhý den byl zvon zrekvírován a navždy ze vsi odvezen. V ten den večer bylo klekání nahrazeno hluchými a tupými údery na tabuli plechu; to zvoník Jirka okatě demonstroval svůj nebojácný postoj a nesouhlas s odvezením našeho památného zvonu. Kromě barevných kovů bylo ze vsi odvedeno 11 koní, odevzdáno 83 centů žita, 178 centů ovsa, mnoho sena a slámy.
Již v roce 1915 byl v Rakousku-Uhersku organizován nejprve dobrovolný výkup cínových předmětů a pořizovány soupisy zvonů. Ke skutečnému rekvírování pro válečné účely se přistoupilo na základě vládního nařízení počínaje dnem 8. srpna 1916, přičemž za kilogram zvonoviny byla proplácena náhrada 4 koruny. Mezi rekvírovanými předměty byly i první zvony mladší r. 1600, až na označené výjimky, avšak z každého okresu měly být zrekvírovány alespoň 2/3 celkové hmotnosti zvonů. Druhá rekvizice z 22. května 1917 se vztahovala na všechny zvony, kromě těch s historickou či uměleckou hodnotou, a ještě zvonů menšího průměru než 25 cm a zvonů signálních. Po nich měla v roce 1918 následovat ještě třetí rekvizice, ale naštěstí válka skončila.
„Válečnými účely“ byla zpravidla výroba kanonů. Avšak v některých případech k tomu vůbec nedošlo, část zvonové mědi mj. posloužila na výrobu zelené skalice, jež byla využita proti révokazu na uherských vinicích.
Válečné rekvizice vyvolávaly vlnu odporu, v regionálních časopisech byly zveřejňovány četné články na památku zvonů, někteří lidé, ponejvíce z vesnic, se dokonce pokoušeli zvony před rekviziční komisí utajit, jako tomu bylo i v Dobroutově. Pokud se zvony nepodařilo ani ukrýt, ani nijak zachránit, byly někdy alespoň pořízeny jejich fotografie (jako v případě polenských zvonů), sádrové odlitky, kopie nápisů…
Důvody velkého odporu proti rekvizicím lze spatřovat i v tom, že se jednalo o vůbec první rekvizici takového druhu (situaci lze ovšem srovnat snad jedině s léty 1810 a 1811, kdy kvůli státnímu bankrotu byly zrekvírovány zlaté a stříbrné kostelní předměty). Pravdou je, že zvony a kanony spolu souvisejí už od středověku, neboť se odlévají z podobného kovu – zvonovina je velmi tvrdý bronz s obsahem 78 % mědi, 22 % cínu; dělovina je o něco měkčí, obsahuje zhruba 10 % cínu. Děla byla vyráběna stejnými mistry – zvonaři, kteří se jen těžko mohli uživit pouhým odléváním zvonů. Ti proto vyráběli i celou řadu dalších kovových předmětů – pušky, roury, křtitelnice, nádobí, rakve, náhrobní desky atp.
Lze ještě poznamenat, že ve válečné době tak docházelo při nedostatku kovů k přelití zvonů na kanony; v době míru případně naopak z kanonů na zvony. K rekvizicím za I. světové války nedošlo pouze v českých zemích, ale v celém Rakousku-Uhersku, Německu a částečně i v jiných zemích.
V době I. světové války narukovalo z obce celkem 105 mužů, z nichž padlo nebo zemřelo na válečné útrapy a nemoci 9, těžce zraněno 9, zajato 25, z nichž 8 vstoupilo de legií. V Rudé armádě působil Václav Štohanzl z čp. 61; vypomáhal v polním lazaretu, jak sám říkával coby „saniterák“, ale bojů se nezúčastnil.
Vcelku úplný seznam legionářů je uveden v publikaci autorského kolek-tivu pod názvem Českoslovenští legionáři 1914–1920 (vyd. Okresní úřad Jihlava a Státní okresní archiv v Jihlavě r. 2001). Na straně 101 je v soupisu uvedeno 10 mužů z Dobroutova, kteří v legiích působili: Jan Jirka, Vincenc Lavička, Josef Pernička, František Rosický, Josef Rosický, Alois Smejkal, Antonín Šturc, Antonín Šturz, Václav Vavroušek a František Vomela. Mlynář Václav Vlk patrně neuvedl Antonína Šturce, který se po návratu z legií přestěhoval do Věžničky.
V roce 1916 byli do naší obce dosazeni dva rakouští vojáci – Karel Lorenz a Ernest Kreibich. Zpočátku byli ubytováni v obecním domku zvaném „špitálek“, později po domech čp. 26 a čp. 49. Jejich služba spočívala v hlídání a prohlížení povozů i osob, jak z naší obce, tak i ze vsí sousedních, projíždějících a procházejících přes naši obec i mimo ves po silnici do Polné. V Polné, v ulici Na Podhoře, byl ubytován jejich velitel – kaprál - , který od nich přijímal hlášení a uděloval jim rozkazy.
Dne 28. října 1918 nastal převrat. Našemu národu přinesl osvobození, 300 let trvající poroba pod vládou Habsburků skončila. Na evropských bojištích zahynulo během války v letech 1914 až 1918 údajně 8 milionů 200 tisíc mužů a přibližně 4 miliony 670 tisíc jich bylo zmrzačeno.
Dne 3. listopadu 1918 sešel se místní hasičský sbor a jeho člen Antonín Vebr byl posléze vyslán do školy a požádal řídícího učitele Horálka, aby mu vydal rakouský prapor a obraz císaře Františka Josefa I. Po kratším váhání Horálek černožlutý prapor a obraz sám přinesl k hasičské zbrojnici, kde byly tyto symboly rakouské moci polity petrolejem a spáleny. Skončila první světová válka.
Dobroutov v období II. světové války
Období tzv. I. republiky autor vzpomínek nezmiňuje. Záznam je dále věnován událostem po roce 1938. Podrobně autor textu popisuje zejména události, jež se odehrály v Dobroutově v posledních dnech války.
Po připojení Rakouska k Německu se začalo hovořit o nebezpečí války.
Rakousko po roce 1935 stále většímu tlaku Hitlerova Německa sice zpo-čátku čelilo, avšak nakonec - 18. března 1938 - si Německo vynutilo tzv. „pozvání“ k záboru (anšlusu) Rakouska.
Po vyhlášení mobilizace čs. vojsk v roce 1938 byl očekáván vpád německé ozbro-jené moci na naše území. Nakonec byla napjatá situace vyřešena politickou cestou – odtržením sudetského pohraničí a jeho připojením k Německu. Přešla zima, ale březen byl stále chladný. V ranních hodinách dne 15. března 1939 leželo v Dobroutově přes půl metru čerstvě napadaného sněhu, který byl před domy obyvateli odklízen. Můj bratr Jan odešel do práce, ale asi za půl hodiny se vrátil se zprávou, která nás ohromila. Celé Čechy a Moravu obsazují od nočních hodin německá vojska. Dozvěděl se to od Leopolda Vomlela z čp. 82, který to vyslechl z rozhlasu Vídeň. Zpráva se bleskově rozletěla po celé obci a krátce nato byla starostou vyhlášena pracovní povinnost na odklízení sněhu na silnici, aby byla sjízdná. Rychle za sebou byly v novém státoprávním uspořádání pod názvem Protektorát Čechy a Morava nařízeny různé změny. Dosavadní jízdy po silnicích vlevo se mění na jízdy vpravo, nápisy, vyhlášky a různé tiskopisy jsou zveřejňovány a umísťovány nejdříve v jazyce německém. Přicházejí další rozkazy a nařízení, hrozby se stupňují, šíří se obavy, co bude dál.
A začala válka. Německými vojsky je poraženo a obsazeno Polsko, Francie, napa-den Sovětský svaz… Dochází k zatýkání a věznění občanů, zavírání mnohých pod-niků včetně mlýnů. I náš – dobroutovský – byl úředně uzavřen a zapečetěn. Podhorský mlýn v Polné nestačil ani semlít obilí pro přidělené obce. Na žádost obecního úřadu a na žádost místních občanů, po delším jednání na úřadech v Jihlavě a v Praze byl náš mlýn znovu uveden do provozu a mlel po celou druhou světovou válku. Stalo se tak zásluhou zdejšího rodáka Jana Strnada, tehdy zaměstnance v rozhlase, který se přimluvil u ředitele tzv. „obilosvazu“. Pro zásobování obyvatelstva to znamenalo mnoho. Např. místo 800 q obilí ročně, na které znělo mlecí povolení, semílalo se až 3400 q a ještě více. Po zavedení přídělového systému na lístky a úspor „válečného hospodaření“ se začal projevovat nedostatek potravin všude. Mlýn v Dobroutově tak v naší oblasti poskytoval pomoc potřebným.
Přišlo období odvodu některých ročníků na práci do „rajchu“. Z naší obce byli do Německa odvedeni Věra Drápelová z čp. 50, Marie Vlková z čp. 49, Jiřina Burešová z čp. 66, Aloisie Halíková z čp. 73, František Čaloud z čp. 43, Josef Vomela z čp. 50, Josef Jirka z čp. 81, František Jelínek z čp. 88, František Kasal z čp. 1, Petr Šturz z čp. 17. Místní řemeslníci byli nuceni pracovat ve svých dílnách na základě úředního nařízení pro Wehrmacht: kolář Ladislav Rosický z čp. 57, kovář Vincenc Lavička z čp. 80, truhlář Matěj Pospíchal z čp. 90. Josef Vomela z čp. 50 nalezl po příchodu z Berlína uplatnění v našem mlýně – ilegálně až do konce války. Do obce přijížděly prohlídky, protože povinné dodávky od zemědělců-samozásobitelů nebyly uznávány za konečné. Vše, co po ponechání samozásobitelských dávek přebývalo, byl zemědělec povinen odevzdat výkupu. Tehdejší četník Jan Jelínek, který pocházel z Janovic a působil u hospodářské kontroly, dal vždy domluveným tajným znamením na vědomí, kdy přijdou na prohlídku. Tím se předcházelo nejen odebrání obilí, které se zavčas uschovalo, ale i trestům z toho plynoucím.
V naší mlýnici byla na zdi umístěná velká mapa Evropy a Asie (východní polokoule). Na té se po celé dny a noci sledovalo válečné dění ve světě podle hlášení a zpráv od nás i ze zahraničí (jak jsme říkávali „z Kroměříže“). Veškeré informace, změny na frontách, byly podávány občanům přes krátkovlnný příjem. Do našeho přijímače jsem krátké vlny po technické úpravě vrátil zpět; spolehlivým občanů byl tak umožněn přímý poslech, i když někdy dost obtížně.
Do mlýna také přijela na prohlídku i říšská policie, vedená jakýmsi Kašparem. Udavači, bohužel, byli i v okolí a ve mlýně proběhlo i několik prohlídek protektorátní policie. Ale vždy, naštěstí, bezvýsledně. My jsme na jedno úřední povolení semleli hned několikrát a tajná skrýš pod chodbou v síni ukryla až 40 q obilí. Tehdy šlo o život všem členům rodiny, dnes to zní jako pohádka.
Ke konci války bylo provedeno již i u nás na Vysočině spojeneckými letci několik náletů. V roce 1944 např. na jihlavské nádraží, Luka nad Jihlavou, za Polnou směrem na Nové Dvory spadl americký letoun.
O havárii amerického bombardéru B-24 Liberator na poli nad Zápeklím ve směru na Nové Dvory a dalších nehodách a nouzových přistáních válečných letadel byla v roce 2010 vydána nakladatelstvím Linda – Jan Prchal Polná publikace Jana Rouska pod názvem „Město Polná jako dějiště letecké války (19391945)“.
Tu posádku z amerického letadla (po seskoku padákem byli v okolí Polné američtí vojáci vypátráni a zajati) jsem viděl v Německém (Havlíčkově) Brodu na nádraží střeženou německými vojáky. Dále byl u Malého Beranova vyhozen náloží železniční most.
Čas neúprosně plynul a události na frontě s ním. Do naší obce přišli a přijeli na vozech váleční uprchlíci, Němci z Polska – od Ratiboře. V čp. 2, 23, 32 a 43 je přijali na čas k ubytování. To bylo na jaře roku 1945. Po nich přicházeli němečtí vojáci s koňskými potahy, kteří se v obci také nějaký čas zdržovali. Na mostě ve směru na Polnou, u sochy sv. Jana Nepomuckého (jak jsme říkávali u „sv. Jána“) byl vybudován protitankový zátaras; za lesíkem nad skálou a podél silnice zakopána kulometná a protitanková hnízda. V Kořínkově lese, v loukách, v pasekách a v různých cestách (vejvozech) si někteří místní občané vybudovali v zemi „bunkry“, jako případné kryty. To bylo v dubnu 1945, kdy již bylo z moravské strany slyšet dunění děl.
V sobotu 5. května 1945 v poledne zaznělo po krátké rozhlasové relaci z Prahy volání o pomoc Praze. To se potom opakovalo několikrát i v ruském jazyce. Nikdy nezapomenu na ono volání: „vnimanie… a pošlitě i tanky a samolety…“ Do hlášení pak krátké a kouskované Kmochovy pochody. To jsem již nečekal a běžel za učitelem Karlem Špačkem. Na splavu jsem potkal Čaloudovou z čp. 43. Křičeli jsme na sebe, co se děje, protože voda pod splavem silně hučela. Na horní cestě nás slyšeli dva němečtí vojáci, každý nesl vědro s vodou pro koně. Lámanou češtinou se ptali, co že se stalo. Nezastavil jsem se a jen tak přes rameno jsem zavolal, že je válka kaput – kapitulace. Vědra jim spadla k zemi a oba vojáci se s radostí objali. Zůstal jsem udiveně stát a díval se, jak jeden druhého natřásá od země. Pak se rozběhli oznámit to ostatním Němcům v obci.
Dne 5. května po poledni přijelo z Polné auto; Karel Toman z Polné požádal o přepravu místních hudebníků z hasičské dechovky na náměstí do Polné. Byli jsme tam postupně odvezeni tak, že auto jelo celkem čtyřikrát. U budovy radnice jsme zahráli čs. státní hymnu a několik pochodů. Z budovy radnice vyšlo několik německých vojáků. Před vchodem seděl na židli katecheta Jan Pořícký, z okna se vykláněl Jindřich Pěšák (tehdy členové ilegálního Národního výboru). Na náměstí začalo být živo. Klarinetista z naší kapely – starý Varhaník – nás vyzval k odjezdu domů. Nelíbila se mu přítomnost Němců a doslova prohlásil: „Takovému ukončení války s hudbou já příliš nevěřím!“ A tak jsme odjeli zpět do Dobroutova. Do místního hostince pak byla svolána schůze revolučního národního výboru v čele s předsedou Špačkem. Po předání informací, jak dále postupovat, jsme odešli domů; někteří z nás si připravovali ukryté zbraně. Večer byl učitelem Karlem Špačkem jmenován a sestaven dvanáctičlenný revoluční místní národní výbor. Zastoupeny v něm byly politické strany: komunistická, národně sociální, sociálně demokratická a lidová. Každou ze stran zastupovali tři členové. Protože však nebyly toho času strany v obci organizované, doporučil Karel Špaček, aby ve výboru působili lidé dle politické orientace. Druhý den, 6. května, byla do hostince svolána schůze občanů, kde byl revoluční NV představen a přítomnými schválen. Předsedou MNV byl zvolen učitel Karel Špaček.
Dle vývoje a časové posloupnosti lze připustit, že Revoluční národní výbor v Dobroutově vznikl podle vzoru Polné po návratu členů dechové hudby, kteří dozajista o existenci MNV v Polné dobroutovské občany informovali.
V nočních hodinách z 5. na 6. května přeběhlo poblíž Dobroutova několik zběhů – Rakušanů. Josef Rychlý z čp. 56 nalezl u Čihadla odhozenou pušku, kterou převzal Rudolf Pospíchal. Josef Záškoda z čp. 29 se ozbrojil zabavenou loveckou puškou. Ve výzbroji se objevilo i několik pistolí a pušek ukrytých od I. světové války. Špaček měl v úmyslu zmocnit se za pomoci Polenských záborenského lihovaru, obsazeného Němci. Z plánovaného přepadu ale nakonec sešlo.
Z jakých důvodů pojala ozbrojená skupina mužů z Dobroutova úmysl obsadit právě lihovar v Záborné, není zcela zřejmé. Je ovšem pravděpodobné, že v prostorách livovaru se v té době zdržovaly jednotky Wehrmachtu a SS, chystající se k přesunu. Ze zápisu mlynáře Vlka lze vyvodit, že chystanou ozbrojenou akci mužům z Dobroutova rozmluvili členové Revolučního NV v Polné. Dále v jeho zápisu stojí: „Po nedohodě se nakonec do Záborné nešlo. A snad by to stálo i naše životy.“ Poté Václav Vlk zaznamenává události, odehrávající se v následujících dnech:
Dne 7. května jsme střídavě hlídkovali okolo celého katastru obce, protože mnohý z vojenských zběhů odhazoval zbraně. Protože již do 5. května bylo na polích zaseto a jarní práce byly skončeny, většina mužů v menších skupinách debatovala, co bude dál. Každý v sobě držel naději, aby konec války bez úhony přežil.
Těsně za mostem u sochy sv. Jana byl spuštěn předem zabudovaný padací „šraňk“ – 6 klád přes silnici – jako protitanková překážka. Několik občanů ji ale přeřezalo na špalky a odklidilo. Následující den – 8. května – stouplo v obci napětí po minulé noci, kdy se rachot a dunění děl ozývalo ještě silněji. Fronta se přibližovala stále víc. Vzrušeně jsme poslouchali každé slovo reportérů z rozhlasu. K večeru ten den se u nás sešlo u rádia mnoho občanů. Okolo jedenácté hodiny před půlnocí byl přerušen elektrický proud a občané se rozešli do svých domovů. Jen soused Tomáš Vebr zůstal a při svíčce jsme ve mlýně pokračovali v rozpravě. Pojednou jsme uslyšeli silné zaburácení a vyběhli jsme ven, kde jsme uviděli jedoucí tank. Odhadli jsme správně, že jede ve směru od Brna na Jihlavu a podle hluku došli k závěru, že vojenských vozidel musí být více. Běželi jsme tedy za ves k silnici do Kořínkovy cesty. Byla krásná noc, ale nikde živé duše. Od křižovatky řev motorů a těžké dunění zesilovalo. Na chvíli mne obešla hrůza, ale to se již ukázalo vzdálené světýlko od lesa k Lipině, a za ním druhé, třetí, čtvrté… U Lipiny se světélka ztratila za kopcem, pak jsme jen sluchem vnímali, že vozidla projíždějí Lipinou. Za pár okamžiků – na kopci u Vaňkova křížku – se opět zablýsklo malé světýlko. Uvažovali jsme, zda jsou to Němci, nebo již Rusové? Tomáš Vebr mně tiskne ruku, oba jsme vzrušeni a doslova se chvějeme. Od lesa k Lipině přijíždějí další tanky, ale to již jeden za druhým – další a další, nekonečná řada. První čtyři jsou již velmi blízko, zaléháme tedy do Kořínkovy cesty přitisknuti k zemi. Tanky se řítí před námi po silnici k Polné. Na nich vojáci s automaty a podle přileb poznáváme vojáky Wehrmachtu. Z druhého tanku jakoby něco s třeskem spadlo na silnici. Jak tanky sjely z kopce směrem k sušce, vyběhl jsem na silnici hledat do těch míst, co to vlastně z tanku spadlo. Tomáš volal, ať se vrátím, potom však přiběhl za mnou na silnici, upozornit mě, že další tanky jsou již u Fialova vejvozu (pomístní název trati), ale já jsem ještě hledal dále. Až u samé škarpy jsme objevili pancéřovou pěst. Zvedl jsem ji, ale vrátit se zpět do Kořínkovy cesty, na to již bylo pozdě. Tomáš otevřel u čp. 90 vrátka, kde jsme se ukryli za roh od komína ve štítu u dílny. Další skupina vozidel na čele s tankem projíždí a potom nekonečným proudem se jich valí bezpočet. Stáli jsme tam s Tomášem jako omámeni, opřeni zády o štít domu čp. 90. Tu se najednou u jednoho tanku rozsvítil reflektor; tmu proříznul kužel světla a zastavil se přímo na nás, jak jsme tam tak stáli. Oba jsme byli strachem polomrtví, ale posádka tanku neměla v úmyslu střílet. Tank s rozsvíceným reflektorem sjel za pahrbek a za ním další, každý jen s nepatrným světelným kuželem před sebou. Jeli asi ve dvaceti až čtyřicetimetrovém odstupu za sebou. Rychle jsme se vzpamatovali a zamířili zpět do vsi a rychle k nám do sklepa, kde ukládám po ohledání tu pancéřovou pěst. Pak se vracíme zpět k vejvozu a silnici. Fialův vejvoz je hluboký a bezpečnější. Tanky projížděly neustále až do rána. Obec, pohroužena do tmy, ani jedno okno nesvítilo, nikde nikdo. Až k ránu. Po svítání se tu a tam někdo ukázal, ale hned zase mizí do vsi a domů.
Vlkovy poznámky, týkající se ústupu německých vojsk dne 8. května před postupující Rudou armádou, vhodně doplňují záznamy v kronikách i vzpomínky jiných pamětníků, jak je např. podchytil v 90. letech Václav Fišar. Jsou napsány sugestivně, ale jistě jsou věrohodné. Vcelku podrobně také prezentují emotivní prožitky obou aktérů té květnové noci jednoho z posledních dnů války.
Je ráno 9. května 1945. Jeden z tanků pro poruchu na pravém pásu sjíždí ze silnice u pěšiny na Zvolánkovo pole. Němci z něj vyskakují, utíkají k silnici, vyskakují na jiné projíždějící tanky, které jedou dále k Polné. Ještě jeden tank přijíždějící od Lipiny sjíždí ze silnice asi 150 metrů nalevo od silnice před mostem u sochy sv. Jana; mohutně se z něj valí černý dým. Němci seskakují, jeden drží pancéřovou pěst a ze vzdálenosti asi 50 metrů tank odpálil. Někteří němečtí vojáci utíkají k lesu Březině, jiní k silnici, kde nastupují do nákladních aut, které jedou za posledním tankem. A jedou další vojenská auta, mají hrozně naspěch. Náklad vojáci odlehčují tím, že vyhazují celé bedny různé munice, ruční granáty, dělostřelecké a jiné náboje různého druhu i kalibru, také celé bedny dělostřeleckého prachu v sáčcích, nášlapné miny i náboje do minometů. Nejrůznější bojový materiál německé armády ležel ve škarpách i na poli okolo naší silnice od Lipiny až do Polné. Za těmito auty jedou těžká děla s tahači i protiletadlová děla; za nimi koňské potahy vezoucí pěší výzbroje, kulomety lehké i těžké, munici pro pěchotu. Ale jedou i kuchyně a vozy s nejrůznějším druhem potravin, konzerv a masa – celé čtvrti hovězího. Ty koňské potahy řídnou, od Lipiny je jich vidět již jen několik. Jeden voják lámanou češtinou volá na naše občany stojící podél silnice „Za hodinu za námi jedou Ivani!“ Vůz stačil ještě kousek odjet, a již zde jsou sovětská letadla. Je okolo 11. hodiny, letadla míří k Polné, kde shodili několik bomb na německou kolonu. Jakmile se ozvaly výbuchy bomb, Němci okamžitě opustili vozy tažené koňmi a zmateně pobíhali s úmyslem uschovat se. Běželi do obecního lesa, někteří se ukryli pod most u sochy sv. Jana, jiní zalézali i pod malé mostky u silnice i pod mostek u sušky. Za čp. 82, hned vedle lesíka, se někteří němečtí vojáci převlékali do civilních oděvů, které vezli s sebou. Nastal velký zmatek. Koně zmateně pobíhali, někteří od Němců vypřaženi z povozů, jiní se splašeni utrhli nebo i osedláni a bez jezdců. Několik spřežení dokonce sjelo ze silnice vedle na pole a pak tam stálo tak, jak od nich Němci utekli. Někteří občané z naší vsi chytali některé koně, jak se dalo. Vybavuji si krásný pár koní zapřažený v polní kuchyni, se zbrusu novým postrojem; byli to hnědáci se světle žlutou hřívou a bílou „hvězdou“ na čele. Spousta koní pobíhala od Dobroutova až na Bradské louky. Na jednom voze, v místech přesně proti štítu čp. 82, stál při kraji silnice, těsně u patníku, vůz bez koní. Na něm se nacházel různý materiál – „fršláky“ s municí, různá výstroj, několik vojenských plášťů. A na přídi ležel mladý německý voják zády nahoru a na zádech byly vidět tři průstřely. Byl již mrtvý. Asi o 30 metrů dál k Polné byl ve vejvozu sjetý osobní automobil a u cesty k Věžničce na Barákově poli (Barák, čp. 53) stál asi 20 metrů od silnice těžký kanon. V potoku těsně u mostu pod sochou sv. Jana byl převrácený povoz se spřežením; jeden kůň to nepřežil, toho později zakopal cestář Štohanzl. Ve škarpách od naší obce k Polné bylo mnoho vozů i dvoukolových jednokoňských „kár“.
Německá armáda projela v těsné blízkosti naší obce v rozmezí 10 až 12 hodin ve velkém množství. Mohli jsme tedy očekávat, že co nevidět přijedou Rusové. A sku-tečně. Asi po půl hodině se od Vaňkova křížku k pěšině blížily dva motocykly. Motocyklisti zastavili u pěšiny, kde uviděli ten první porouchaný německý tank (Tiger). K Rusům přiběhl Oldřich Lavička z naší obce a objímal se s prvním vojákem. Od Vebrova vejvozu jsme viděli, jak jim něco vysvětloval; bylo patrné, že ruce hovořily za slova. Pak k motocyklům dojelo osobní auto a za ním malá „samochodka“ – dělo. Rozjeli se kupředu a zastavili se těsně u Vébrova vejvozu na pangejtu – dva motocyklisté (ten jeden byl Valentin Indus), samochodka a za ní auto. Z auta vystoupil sovětský plukovník a po přivítání a obejmutí „Zdravstvuj!“ řekl: „Starosta děrevně zděs?“ Okamžitě jsem poslal přítomné kluky pro starostu a než přišel, pozdravil jsem se s oběma motocyklisty i s mladičkým, asi šestnáctiletým tankistou z té samochodky. Mezitím přišlo ze vsi několik dalších občanů přivítat první vojáky Rudé armády, mezi nimi i Marie Hejsková, která zde u rodičů Coufalových čekala na mateřství; přivedla s sebou malou holčičku. Ta sebrala ve škarpě ruční granát a nesla mamince ukázat „vajíčko“. Matka se zděsila, vykřikla „Co to máš, Věro?!“ Ale plukovník bleskově ten granát z ručky uleknuté Věrky vzal a zastrčil pod mostek z druhé strany silnice. Vrátil se k Věrce, vzal ji do obou rukou, vyzvedl ji vysoko nad hlavu a potom políbil na vlásky. Postavil ji na zem a smutně sdělil: „Věra, já tože mam doma Věru, ale četyry gody já doma nebyl!“ Z náprsní kapsy vyňal koženou obálku, kde měl fotografii své manželky, rodičů, bratra, sestry i malé Věry. Plukovník pocházel z Moskvy. Tak první ruští vojáci, kteří přijeli do Dobroutova na konci války, byli z Moskvy, protože také Indus byl Moskvan. Přivítat je přišla také dívka polské národnosti (předtím služka „národních hostí“ od Ratiboře), která byla v čp. 2 u Kořínků, kde na čas zůstala. A zatímco plukovník hovořil se starostou, ti dva mladí vojáci začali zpívat „Ještě Polska nězginula a nězginout nesmí…“ Polka se přidala do zpěvu s nimi a po této písni začala na oplátku vojákům zpívat „Volga, Volga…“ Ti se okamžitě přidali, rukama děvče objali kolem krku a stojíce v půlkruhu, přidal se k nim i ten mladý tankista. Neodolal jsem ani já. Zatímco doznívala píseň, díval se plukovník dalekohledem směrem k Polné. Potom i s tankistou se dívali tím směrem mezi vrchem Homole v Březině a Kateřinovem zaměřovačem u děla. Se starostou se snažíme je zadržet, protože jsou Němci nedaleko a přesvědčujeme je, aby počkali na posilu. Ale plukovník dal motocyklistům povel „Vperjód – Kupředu!“ Hleděli jsme za dvěma motocyklisty, jak veselí a v dobré náladě odjížděli k Polné. Že tam za chvíli jeden z nich položí svůj život, nás nikoho nenapadlo.
Zůstali jsme sami. Až za určitou dobu přijela v plné rychlosti vojenská kolona Rudé armády. Vojáci mávali na pozdrav. Sebral jsem jeden německý kulomet s náboji a také Josef Jelínek z čp. 42 jeden odnesl. Bylo všude dost odhozených samopalů, pušek, pistolí i s náboji.
Celá noc uplynula ve velkém vzrušení a za veliké střelby. Na plácku u hasičské zbrojnice stála dvě pěchotní děla. Zajímavé je to, že u nás za celou tu vzrušenou dobu nedošlo k žádnému neštěstí ani k úrazu, ačkoliv se toho tolik přihodilo.
Dne 10. května projeli Dobroutovem ruští kozáci a k večeru přijelo mnoho ru-munských vojáků, kteří zde zůstali šest týdnů.
Rok po válce se usmrtil při manipulaci s granátem Václav Štohanzl mladší z čp. 61.
V porovnání s událostmi (a jejich aktéry), jež se odehrály ve dnech 8. a 9. května v Polné, přinášejí Vlkovy vzpomínky několik důležitých údajů. Dramatický den posledního dne II. světové války tak dostává zřetelnější obrysy. Zejména skutečnost, že se Valentin Indus před příjezdem do Polné zdržoval v Dobroutově, není veřejnosti příliš známa. Také jsou vyvráceny dohady, z jakého směru přiletěly sovětské bombardéry (v tom si pamětníci z Polné dosti odporovali), dále se potvrzuje chování mnohých příslušníků Wehrmachtu (radost z konce války, chaos při ústupu armády, odhazování zbraní a munice, zbavování se vojenských uniforem atp.).
S podobnými písemnými záznamy očitých svědků konce války, jak probíhal v našem regionu, jsem se za 35 let vlastivědného bádání setkával zřídka. Je třeba ještě podotknout, že některé vzpomínky byly otištěny v minulých číslech sborníku „Polensko“; z větší části byly napsány na výzvu redakční rady sborníku.
Použitá literatura: Polensko, roč. 2013, č. 3, s. 1-10
Autor: Jan Prchal